IKEA

Dne 11. ledna 2010 jsem konečně natáčel další reklamu. Byl jsem velice rád, když mi po několika měsících napsali, že jsem vybrán na natáčení. Natáčení bylo plánované od 18 do cca 24 hodin, jak mi psali v SMS zprávě. Za poloviční natáčení stejné peníze? Proč to nebrat? Hned jsem na to kývl a odpověděl, že zájem stále mám a že čekám info s oblečením. Den před tím jsem si koupil opravdu pěkné kalhoty, košili s kravatou a boty – přesně jako umělec, malíř, kterého jsme měli hrát. Však na konci zprávy bylo napsáno „NE ČERNOU BARVU!“. Tak jsem to oblečení nechal viset ve skříni a oblékl jsem se do jiného.

Do Prahy jsem jel Studentem Agency v 16 hodin, v 17 jsem byl na Zličíně a před 18. hodinou jsem se tradičně v Praze ztratil. Podle mapy jsem měl vystoupit a jít směrem k mostu. Udělal jsem tak, ale došel jsem k další zastávce a benzína nikde. Proto jsem se autobusem vrátil zpět o jednu stanici a zjistil jsem, že místo, které jsem hledal, bylo na opačné straně a také u mostu.

U benzíny jsem získal komparzní lístek, který jsem vyplnil a zalezl jsem dovnitř, abych se ohřál. Čekali jsme asi 2 hodiny, než si nás konečně zavolali a my se přestěhovali do nějakých skladů. Překvapením však bylo, že jsme vlezli na plac a nikde nikdo. Ani známka života. Vůbec to nevypadalo, že by se tam vůbec něco mělo natáčet. Sklad zel prázdnotou. Jen nám tam přidali topné těleso a já si po několika hodinách mohl konečně osušit boty, neboť jak byly mokré, velice mne mrzly nohy.

Někdy kolem 22. hodiny nám oznámili, že už postavili stan a můžeme se tedy přestěhovat. Musím uznat, že tam bylo mnohem tepleji a konečně stoly s lavicemi. Mohl jsem si, zaplať pánbůh, sednout a pokračovat v pohodlnějším učení. Asi ve 23 hodin, tedy jednu hodinu před koncem natáčení, nám teprve dali něco k jídlu. Chlupaté knedlíky se zelím mi velice chutnaly a dokonce mi i přidali. Poté si nás zavolali konečně na plac, kde jsme se museli svléknout do oblečení, v kterém jsme hráli. Nechal jsem si rukavice, šálu a čepici, však i tohle mi zakázali. Takže jsem mrzl ještě více. Zjistili jsme však, že ještě nemají všechno připravené a nikdo na nás nemá čas, tak jsme se opět vrátili do stanu. Nemohl jsem vůbec chodit, jak mne nohy bolely – byly zmrzlé až na kost.

Asi po hodině jsme šli opět na plac. Čekali jsme další půl hodiny, než si nás konečně všimli a začali s námi natáčet. Všichni se cpali na konec trubky, z níž vycházelo teplo. Já se však postavil přímo k přístroji, který na sobě měl ještě jeden vývod směřující vzhůru. Přemýšlel jsem, jak si nahřeju nohy, když je ta trubka tak vysoko. Nakonec jsem si sedl na to kovové monstrum a zvedl postupně jednu a pak druhou nohu. Bylo mi strašně příjemně. Ruku jsem v tom horku neudržel, ale na noze jsem takové teplo necítil. Jen jsem dával bacha na to, aby se mi boty neroztekly.

Konečně jsem šli natáčet. Stáli jsme jako pozorovatelé jednoho umělce, který na podlaze ze svíček vytvořil tvář dívky a svíčky postupně zapaloval. My si o tom měli povídat (takže jsme rozebírali všechno možné, jen ne to…) a na konci tleskat.

Ve tři hodiny jsme skončili, dostali jsme peníze a odvezli mne na Hlavní nádraží v Praze. Tam jsem půl hodiny čekal, než jsem mohl nasednout do vlaku. Ohromná úleva pro mě byla, když jsem zjistil, že se ve vlaku topí za sedačkou. Pod světlem jsem si všiml, že jsem si tím sušením posypovou sůl do bot vypálil tak precizně, že už ji asi nikdy neodstraním. A větší překvapení bylo, když jsem nemohl rozvázat tkaničky, protože jsem si je seškvařil… Boty jsem nakonec sundal a nohy zarazil za sedačku, odkud válo teplo.