10 pravidel, jak sbalit holku

Nová česká komedie Karla Janáka s názvem 10 pravidel, jak sbalit holku je překvapivě o tom, jak sbalit holku. Přesně tak se jmenuje fiktivní kniha, kterou Radim Uzel napsal a Miroslav Donutil ji ve svém nakladatelství vydal. Natáčení bylo o tom, že jsme na Černém mostě byli v jednom knihkupectví na autogramiádě právě této knihy.

Stoupl jsem si až na konec davu, jelikož jsem přišel ze záchodů jako poslední, však asistent režie si mě vzal a postavil do přední řady. Styděl jsem se za své kalhoty, jaksi jsem si je cestou na natáčení pocákal blátem od kolen až k zemi, ač jsem nechápal, jak se mi to povedlo. Proto jsem na záchodě byl tak dlouho – čistil jsem si nohavice svých černých kalhot.

Natáčelo se několik pohledů, ač šlo pořád o jednu a tu samou akci. Nejdříve jsme poslouchali proslov, který nám místo Mirka předčítal asistent režie. U tohoto natáčení se mi líbily dvě věci. První spočívala v tom, že si ke mně stoupla slovenská herečka ještě rozespalá a bez zájmu, ale jakmile uslyší slova o knize, tak najednou procitne a začne projevovat přílišný zájem o knihu. Když pak zazněla stopka od režiséra, herečka vyslovila: „A tyhle kecy mě maj jako zaujmout?“

Tím nás všechny dostala do kolen.

Druhá věc byl problém s fotoaparátem, který si blýskal, kdy se mu zachtělo. Vždycky vyfotil na akci a ne na čas pár vteřin po ní, aby to bylo vidět v kameře. Když se to stalo potřetí, režisér s úsměvem řekl: „Tento obraz byl super. Až na fotografa, který to zase posral.“„Já za to nemohu. On fotí, kdy se mu zachce. Podle mě nefunguje,“ ospravedlňoval se komparzista a smál se.

Další záběry se natáčely přímo u stolu s Radimem a Mirkem. Čistě náhodou jsem se dostal do přední linie. Tedy abych to upřesnil, asistent režie mě vzal a postavil přímo před stůl. Stál jsem přímo před stolem, naproti mně u něj seděl Radim Uzel a za ním stál Miroslav Donutil. Občas jsme si něco řekli, ale spíš jsme se na sebe usmívali a čekali, až zazní akce. Úplně poprvé jsem nevěděl, co mám dělat, když na mě Radim vyrukoval s dotazem, zda bych si přál autogram. Čuměl jsem na něj jak vyvoraná myš a přemýšlel jsem o tom, zda mám něco říct nebo ne. Myslel jsem jen, že mi podá knihu a odejdu pryč, abych mohl do přední linie pustit vysokvého herce a maličkou herečkou.

Než došlo k druhé akci, Radim mě oslovil: „Nemusíš tady tak strnule stát. Klidně mě pozdrav a řekni si o podpis, aby to vypadalo přirozeně.“
„Já jsem právě vůbec nevěděl, zda mohu něco říkat. Já žádný scénář nemám.“ Usmál se. Já jsem se pak podíval na knihu s názvem Jak sbalit holku a autorem Radim Uzel.
„Radime, koukám, že ve filmu hrajete sám sebe, co?“ zajímal jsem se.
„Přesně tak,“ přitakal.
„Ale přijde mi divný, že všechny ty knihy jsou falzifikáty. Ta kniha ve skutečnosti neexistuje?“
„Ne. Je to jen výmysl. Napsal jsem hodně knih, ale tuto ne.“
„Mě totiž přijde dost divný, že ve filmu hrajete sám sebe a podepistujete tuto knihu. Kdybyste hrál někoho jiného, tak by se to pochopit dalo, ale v tomto případě to vypadá jako reklama na vaši novou knihu a každý ji bude chtít vlastnit. Je to zmatečné.“
„To máte pravdu. Ale skutečně je to jen filmová kniha.“

Docela mě pobavilo, že se ve skutečnosti jednalo o nějakou politickou knihu koupenou v Levných knihách za 25,- Kč. A jen sedm knih mělo vyměněné první dva listy, aby bylo vidět, že jde o skutečnou knihu.

Druhá akce už byla příjemnější a uvolněnější. Začalo to tím, že jsem Radima s úsměvem pozdravil a podal jsem mu knihu.

„Přejete si věnování?“ zeptal se mě.
„Samozřejmě!“ vyhrkl jsem potěšeně. On se ohnul s propiskou v ruce a já ještě rychle dodal: „Pro Tomáše!“
Radim zvedl svou hlavu, aby mě změřil pohledem, a poté do knihy jakoby napsal věnování a jakoby knihu podepsal.
„Přeji příjemný den,“ odpověděl a podal mi knihu.
„Děkuji!“ vypadlo ze mě radostně, knihu jsem popadl a odběhl pryč z akce.

Opakovalo se to několikrát i z různých pohledů. Mě ale v tuto dobu zajímalo, zda ve filmu bude celý tento rozhovor. Pokud ano, moc by mě to potěšilo. Pokud ne, byl by to jako vždy zase obyčejný komparz.

Po nějaké době se natáčel blízký záběr přímo na podpis. Knihu totiž podepisuje jen jednou a režisér si přál mít na kameře podepisování knihy, což znamenalo, že ve filmu bude minimálně mé radostné převzetí knihy s poděkováním.

Naposledy se paradoxně natáčelo to samé, co ráno. Pohled však tentokrát byl přímo na Radima s Mirkem na jevišti přes naše hlavy. A poté jsme se vrhli na oběd, k němuž jsme měli těstoviny s kuřecím masem na paprice. Po něm se pak rozhodovalo, kdo zůstane a kdo pojede domů. Doufal jsem, že já budu moct jít domů, ale nakonec si mě nechali proto, že jsem prý hodně zajímavý typ člověka. Ale trochu jsem nechápal, proč bych měl pokračovat v druhé části, když jsem už byl tolik vidět v první polovině dne. Navíc ta nespravedlnost, že druhá polovina, která končila, dostala stejnou částku jako já.

Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem jel na druhé stanoviště, kde z patnácti komparzistů využili jen čtrnáct. Mě do obrazu neposadili, nevěděli kam. Zůstal jsem čekat u okna, kde jsem čekat měl. Určitě jsem byl v záběru, ale nikdo nic neřekl. Dokonce nikomu ani nevadilo, že jsem si na okno sedl a usnul. Po chvíli jsem si na parapet lehl a spal jako malý dítě s hlavou opřenou o skleněnou tabulku okna. Už se těším na sestřih filmu, až tam bude vidět, jak spím na okně. Když se pak přestěhovali s kamerou, čímž mi uvolnili cestu do zázemí, kde jsme měli věci, lehl jsem si tam a spal dál. Ani jsem nezpozoroval, že skončili a přešli na další obraz, v němž už všichni přecházeli za oknem venku.

Karel Janák teď posedával u televize za rohem kousek přede mnou. Přemlouval jsem se, abych ho oslovil, ale nevěděl jsem jak. Potřeboval jsem zjistit, zda ve filmu budu jako herec anebo jako komparzista. A také jsem mu chtěl předat svou knihu pro případ zviditelnění se.

Pak najednou byl konec a všichni komparzisti se nahrnuli za mnou a brali si své věci. Režisér se ztratil a nevěděl jsem, kde ho najít. Nakonec jsem ho našel venku, kde s někým promlouval. Pak se otočil a namířil si to dovnitř, když vtom jsem ho oslovil.

„Kájo, mohl bych se na něco zeptat?“
„Samozřejmě,“ svolil s úsměvem a rozplýval se nad oslovením.
„Chtěl jsem se zeptat na tu ranní akci, jak tam přebírám knihu s věnováním. To bude celý rozhovor ve filmu, anebo to byla jen hra na rozehřátí, která se ve filmu neukáže?“ zeptal jsem se.
„No,“ začal se smát, „myslím, že to tam rozhodně nebude.“
„Ne?“ posteskl jsem si. „Pročpak ne? Už jsem se těšil, že bych snad byl někde viděn. Moc by mě to potěšilo.“
„Je pravda, že ten podpis tam rozhodně bude, takže minimálně se tam ukáže, jak ti předává knihu a ty mu děkuješ. O zbytku se ale rozhodne až ve střižně. Uvidíme, zda se to střihači bude líbit nebo ne. Možná to tam bude celé, ale moc tomu nevěřím.“
„Aha, tak uvidíme. Rád bych se v tom filmu ukázal. A pak tu mám ještě druhou věc. Rád bych vám předal knihu, kterou jsem napsal,“ oznámil mu a vytáhl z podpaží můj román, v němž už jsem měl napsané věnování a e-mail na sebe.
„No to je úžasný. Tys napsal knihu? Koukám, tohle je spíš taková novela než román. Aspoň podle stránek.“
„No, takhle se to nedá posuzovat. Vzhledem k tomu, že jsem to psal ve čtrnácti, je to jiný jazyk a spíš na to pohlížím jako na jakýsi rozšířený scénář než knihu. Kdybych to měl teď přepsat, mělo by to mnohem více stran. Druhý díl teď přepisuji a měl by vyjít na konci listopadu. A už teď má přes 350 stran. Rád bych vám dal i ten druhý díl, pokud mi na sebe dáte kontakt.“
„Je pravda, že jsem si chtěl něco po konci natáčení přečíst, takže jsi přišel ve správnou dobu. Moc rád si ji přečtu a budu moc rád, když mi předáš i svůj druhej román,“ řekl Karel s úsměvem a poté mi na sebe prozradil kontakt, abych mu mohl napsat.

Kdo ví, třeba nakonec Jedna stačí!: Jeden svědek nebude pouze kniha, ale i film. Když má tak rád komedie, myslím, že druhý díl by ho mohl skutečně nadchnout. Jak to všechno dopadne, ukáže pouze a jen čas.

Vystřiženou část filmu, v níž hraji já, můžete zhlédnout ZDE.