Tom tu měl poslední sobotní výuku, která se zaměřovala pouze na uzavření klasifikace. Ve škole díky tomu mohl být jen dvě hodiny. Doplnění testů si naplánoval v čase 10 až 11 hodin, a proto jsme si mohli přispat a do Prahy vyjet až 06.06.2026 v 8 hodin ráno. Cestou do Prahy jsme obeslali několik lidí, kteří nás pozvali do své obce. Zatímco Tom řešil školu, Míša si mezitím odskočil na snídani.
V poledne jsme se oba potkali před školou a začali přemýšlet, kam pojedeme. Zas tak těžké to nebylo, protože ze všech oslovených lidí měl volno jeden jeden a ještě ke všemu jen výjimečně. Museli jsme toho využít a domluvili jsme se, že dorazíme na třetí hodinu.
Co ale teď? Kudy pojedeme, když máme tři hodiny času? Navigace nás táhla po dálnici na Poděbrady a Nymburk. V ten moment jsme si vzpomněli na našeho kamaráda Martina z obce Pátek.
„Ahoj Martine, pojedeme dnes přes Poděbrady. Chceš se na chvilku vidět?“ zněla naše první zprávna.
Martin si ji okamžitě přečetl a reagoval slovy: „Ahoj, podle toho v kolik.“
Bylo poledne a odhadovali jsme, že za hodinu bychom to zvládnout mohli. Proto jsme avizovali čas někdy mezi 13. a 14. hodinou. Martin odpověděl: „To budu doma.“ Nic víc. My jsme odvětili, že se těšíme, nastartovali jsme auto a vyjeli z centra Prahy.
Cesta byla rychlejší, než jsme čekali. Průjezd Prahou byl nečekě svižný, proto jsme ve 12:34 napsali zprávu, že za 12 minut jsme u něj. Většinou máme zpoždění a nikdy netrefíme přesný čas příjezdu (především když cestou fotíme), a tentokrát nám navigace výjimečně hlásila příjezd již před 13. hodinou, konkrétně v 12:46.
„Ups. Tak to nestíhám,“ reagoval Martin.
Tuto zprávu jsme jaksi nepochopili. Podle jeho zprávy jsme pochopili, že v čase 13 – 14 hodin bude doma. To je dřívější příjezd o čtvrt hodiny takový problém? Však není problém – můžeme těch pár minut věnovat focení sousední obce.
„Copak nestíháš? Máme přijet o něco později?“ ptali jsme se ho. A protože neregoval, po chvíli jsme nahlédli do mapy a našli jsme si krásný okru, který bychom mohli objet a nafotit pár obcí. Martinovi jsme napsali: „Tak my jedeme nafotit Kouty, Úmyslovice, Ostrov a zpět Pátek. To už budeš doma?“
Tuto trasu jsme si do navigace samozřejmě nezanášeli. Jen jsme se podívali, kudy vede silnice a jak nejefektivněji využít čas, když nemůže přijet dříve. Na jeho odpověď jsme nečekali, ať toho nafotíme co nejvíce. Přesně ve 12:53 jsme se ocitli v první avizované obci Kouty, kterou jsme začali fotit.
„Ještě není jedna. Jsem u našich na obědě. Budu doma, ale jen do 17 hodin. Pak jedu ještě pracovat,“ odpověděl Martin ve 12:59. Ovšem časově se absolutně nevyjadřoval. Znamená to, že za jednu minutu stihne dojíst, rozloučit se s rodiči a přesunout se domů? Vždyť do 13. hodiny zbývá jedna minuta! To nemohl napsat přibližně čas, jak dlouho u rodičů bude nebo v kolik nejdřív máme přijet?
„Nevíme, co za čas je pak. Psali jsme, že můžeme 13 – 14 h proto, že ve 14:30-15 h už máme schůzku s rodinou v Jizebnici,“ reagovali jsme, „takže teď ty obce fotíme zbytečně, protože v čase 13 – 14 h čas ve skutečnosti nemáš a máš ho až někdy před 17. hodinou?“
Už chvíli po jedné jsme obdrželi konkrétní časový návrh ve znění: „Budu doma za půl hodiny. Pak mám čas do 17 hodin. Dneska jsem rozlítanej. Měli jste napsat dřív a zařídil bych si to jinak.“
Kdy dřív? Před týdnem? Jakože kdybychom se před týdnem domluvili na příjezdu po 13. hodině, tak by na oběd k rodičům šel dříve anebo vůbec? To před hodinou nevěděl, že jde k rodičům na oběd a jak dlouho mu asi tak zabere návštěva u rodičů? A pokud ho rodiče pozvali až po sdělení, že bude doma, proč nám pak nenapsal rychlé info, abychom dorazili až na půl druhou? Zapomněl na naplánovaný oběd s rodiči anebo při cestě k rodičům zapomněl, že má s námi naplánovanou krátkou návštěvu?
Odpověděli jsme jen: „Tak my nafotíme ještě nějakou další obec a pak se stavíme na půl hoďky. A dobrou chuť.“
Přejeli jsme do obce Netřebice a začali jsme ji fotit. To nám zabralo přibližně 20 minut. Když jsme tedy obec dofotili, napsali jsme mu ve 13:41 dotaz: „Jak jsi na tom? Máme nafocenou druhou obec. Máme jet k tobě nebo fotit třetí obec?“ Ptali jsme se proto, že když se neozvýval, předpokládali jsme, že stále obědvá. Naivně jsme si mysleli, že když Martin nemá přehled o čase, že by nám sám od sebe mohl napsat zprávu, že už odchází od rodičů.
„Jak chcete. Už jsem doma,“ odpověděl a my jsme mezitím přejeli do obce Úmyslovice.
„Jsme v Úmyslovicích, tak je rovnou nafotíme. To by mohlo být tak 5-10 minut zdržení na cestě k tobě.“
Martin to odsouhlasil a my jsme zaparkovali auto a šli rychle fotit. Tato obec je naštěstí docela malá. Ale spadá pod ní ještě osada Ostrov. Zatímco Tom fotil, Michal vložil další pozici do navigace. A vtom jsme zjistili něco, s čímž jsme jaksi nepočítali. Do Ostrova se jede přes most, který je zbouraný a zrovna se zde staví nový! Pokud tedy chceme mít dokončenou celou obec, musíme jet do Ostrova přes obce Netřebice a Kouty, tzn. přesně přes ty vesnice, kterými jsme projeli právě až sem.
V ten okamžik jsme se pěkně naštvali. Tom se dokonce vztekal. Měli jsme být u Martina doma za pět minut plus přibližně zdržení deset minut pro nafocení obou vesniček. A teď jsme zjistili, že se nám cesta k němu prodlouží o dalších 10 minut.
Martinovi jsme ve 13:59 hodin napsali zprávu: „To mě poser. My se k tobě z Úmyslovic nedostaneme a musíme jet přes všechny ty obce, co jsme teď projeli a nafotili. Objížďka a dalších 10 minut navíc.“
Ovšem jeho odpověď nás totálně odzbrojila. Napsal: „Ano, je tam objížďka.“
My jsme mu před hodinou a čtvrt napsali, jaké obce pojedeme nafotit s tím, že jsme si našli krásnou nejkratší objízdnou trasu. On moc dobře věděl, že tuto trasu jet nemůžeme, protože je tam rozkopaný most. Ale vůbec se nám to neobtěžuje napsat? Kdybychom to věděli, nemuseli jsme do Úmyslovic vůbec jezdit a jeli bychom z Netřebic zpět přes Kout a do Pátku. A víte, co nám Martin na tuto poznámku odpověděl?
„Jsem myslel, že to vidíte, když tam jste.“
„Vidíme odkud?“ zajímali jsme se, protože jsme tuto poznámku absolutně nepochopili.
„Na Waze nebo z okýnka auta,“ reagoval alibisticky a zcela bez logiky.
My aplikaci Waze nemáme. Používáme výhradně Mapy.com. Při nahlížení do mapy žádná uzavírka vidět nebyla, ta se nám rozbrazila až při spuštění navigace z Úmyslovic do Ostrova. Mohli jsme to vidět z okýnka? Jakože když jsme přijeli do Pátku, tak jsme si z centra mohli všimnout, že 4 km vzdálený most je zbořený? Nebo je to snad vidět z obce Kouty, odkud je most vzdálený jen 2 km? A i kdyby ano, mělo nám dojít, že nějaká zbořená stavba támhle v dáli (což jsme samozřejmě vůbec vidět nemohli) je zrovna most, přes který jsme chtěli jet? V Tomovi se pěkně začila vařit krev. Kdyby k nám někdo jel na návštěvu a my věděli, že most k nám je uzavřený, automaticky bychom návštěvě napsali, že musí přijet z druhé strany.
Odpověděli jsme plní vzteku toto: „Jasně. My z obce Netřebice uvidíme z okýnka auta, že mezi Úmyslovicemi a Pátkem je rozkopaný most a že je to ten, přes který bychom měli jet. 
My si dáváme navigaci pouze do další obce na konkrétní místo. A až to nafotíme, tak se navigujeme na další místo. A okruh, kudy přesně máme v plánu jet, jsme ti napsali už před hodinou. A až teď napíšeš, že víš, že tuto trasu jet nemůžeme?“
Samozřejmě jsme to celé museli objet, abychom obce měli nafocenou. Ale do Ostrova jsme dorazili až ve čtvrt na tři. Původní plán bylo potkat se mezi 13. a 14. hodinou a ne až v půl třetí, když jsme ve tři měli být v Jizebnici! Navíc nás tak naštval, že už jsme ani neměli chuť za ním vůbec jet.
Zavolali jsme Petrovi s tím, že jsme potkali uzavřený most a že teď netušíme co dělat. Máme jet ještě k Martinovi anebo už vyjet rovnou k nim. Vzhledem k tomu, že za celých 15 minut, co nám trvalo přejet z Úmyslovic do Ostrova, se Martin neobtěžoval si naši zprávu ani přečíst, natož aby se omluvil, rozhodli jsme se vyjet rovnou směrem k Petrovi.
Ostrov jsme opustili ve 14:21 a v 14:34 jsme dorazili do obce Křečkov. Cestou jsme stále sledovali, zda si Martin už naši zprávu alespoň přečetl nebo ne. Také jsme se mezi s sebou bavili o tom, zda mu napíšeme, že už s námi počítat nemusí a už jedeme pryč. Vzhledem k tomu, jak s námi komunikoval, jsme se rozhodli, že mu nic psát nebudeme. Také jsme si přehrávali různé budoucí konverzace ve smyslu, že by se Martin ptal: „Tak jde jste, kluci?“ a my bychom na to odpověděli: „Ups, nějak jsme to nedali.“ Anebo že bychom na zprávu: „Z Ostrova je to jen 3 minuty a stále tu nejste.“ odpověděli něco ve smyslu: „Už před hodinou jsme ti napsali, že ve 14:30 až v 15 hodin musíme být jinde.“
Jenže se nic z toho nestalo. I přestože měl Martin čas až do 17 hodin, od jeho poslední zprávy ve 14:01 už jaksi neměl čas komunikovat. Tento článek vznikl o dva týdny později a stále si zprávu ani nezobrazil. Slušný člověk by se omluvil. To se nestalo. Takže to vypadá, že jsme přišli o kamaráda. Oba jsme se totiž shodli na tom, že už se mu nikdy v budoucnu neozveme. O to smutnější je to proto, že jsme Martina navštívili již dvakrát a jednou jsme u něj dokonce i spali. A pak se k nám zachová takhle?
Přitom stačilo tak málo: „Ahoj kluci, jdu na oběd k rodičům a doma budu nejdřív ve 13:30 h. Napíšu, až se s rodiči rozloučím. Jo pozor! Tuto trasu jet nemůžete, je tam zbořený most.“ Díky tomu bychom byli do hodiny hotoví a potkali bychom se.
Ale možná to není Martinem. Možná je to místem. Pátek totiž v naší anketě získal titul Vesnice Středočeského kraje roku 2023 ve vedlejší kategorii, u které jsme měli podmínku proplacení cesty. Vedení obce projevilo vážný zájem a objednalo si u nás osobní předání plakety u nich v obci v roce 2024. Do dnešního dne nám však tu tisícovku za cestovné neuhradili.
Obec Křečkov jsme zvládli nafotit během 10 minut a poté už jsme jeli přímo do obce Jizbice, kam jsme dorazili přesně ve tři, jak si Petr přál. V této obci jsme strávili přesně na minutu tři hodiny. Ten čas tak neskutečně rychle utekl. Není divu. Petr u nás kdysi dávno bydlel a od té doby uplynulo spoustu let, takže jsme měli spoustu témat k probrání. Navíc jsme byli plní dojmů z cesty k jeho rodině.
Děti nás jen pozdravily a utekly ven. A přítomnost Lucky s Petrem nás tak pozitivně povzbudila, že jsme úplně zapomněli na čas. Není divu, když jsme se v rámci našich cest objevili na tak krásném a tichém místě, kterým je Zavadilka, osada této obce. Lepší místo si snad ani vybrat nemohli. Nebýt naší rezervace restaurace v Praze, zůstali bychom tam mnohem déle. Budeme muset přijet příště zas. Takže se na náš těšte! A samozřejmě neskutečně moc děkujeme za příjemně strávený čas a malé pohoštění u kávy.
Při loučení jsme si ještě nechali poradit, co nesmíme zapomenout vyfotit. Lucka se zmínila o nově umístěné laviččce. V mapě nebyla, tak jsme ji nehledali. Ale ona si našla nás, protože jsme ji zcela náhodou při cestě potkali.
Pak už jsme vyjeli do Prahy. Měli jsme na to pouhou hodinu. Doufali jsme proto, že najdeme nějaké příjemné bezplatné parkování v centru Prahy. A našli! Jen toto místo bylo od restaurace Ginger & Fred v Tančícím domě vzdáleno 10 minut chůze.
S návštěvou obce samozřejmě fotíme i příslušnou obec. V tomto směru to mělo být Nové Město na Praze 2. Tato pražská část je velice rozsáhlá a bohatá na památky. Poté jsme si všimli, že Nové Město je rozděleno na další místní části a že se Tančící dům nachází ve čtvrti s názvem Zderaz. Z okna jsme však též koukali na věž a ostrov patřící do Vojtěššké Čtvrti pražského Nového Města. Vyřešili jsme to tudíž tímto způsobem, abychom si Nové Město jako takové nechali na později.
Do restaurace v sedmém patře Klenotu moderní architektury oceněného v kategorii designu v Time Magazíně nás pozval Tomův bratr Mirek v podobě voucheru, který Tom obdržel k Vánocům. Poslední možný víkend platnosti jsme již nemohli dále otálet. Původně jsme si chtěli dát oběd, ovšem žádný termín nebyl k dispozici. Nakonec jsme si zvolili večeři o třech chodech s předkmem a dezertem a musíme říct, že to byla naprostá pastva pro oči a porno pro chuťové buňky. Tento vánoční dárek jsme si opravdu vychutnali. Míša měl sice trochu výhrady, protože ryby nejsou zrovna jeho láskou, ale zvládl to.
Užili jsme si nejen večeři, ale i nádherný výhled na Prahu. Chtěli jsme ho mít o něco hezčí tím, že bychom si vyšli na střechu, ale platit tři stovky pro pět minut výhledu a pár fotek ze střechy se nám nechtělo. Výhled ze 7. patra byl také krásný.
Za tmy jsme si ještě prošli obě pražské části, abychom je důkladně nafotili, a poté jsme šli do auta a jeli domů, kam jsme dorazili až někdy v noci.
Nafotili jsme tedy celkem 5 obcí a 4 podmaněné vesničky (či části obce).
Během tohoto výletu jsme najeli celkem 368 kilometrů. Celkově od počátku našeho projektu 29.05.2022 jsme najeli již 48.352 km.
Pokud by nám některý z čtenářů chtěl ve své obci nabídnout gauč v obýváku, chatu v horách nebo u přehrady, anebo by chtěl spolupracovat např. výměnou za reklamu na našem účtu za ubytování v penzionu anebo večeři zdarma (či se slevou), budeme rádi, když nám vyplníte náš objednávkový formulář pro návštěvu obce. Formulář může vyplnit i ten, kdo by nás jen chtěl vidět, pokecat a provést a vzhledem k tomu, že nyní jezdíme v Peugeotu Rifter, kde máme vlastní ložnici, jako podpora na cestách nám postačí i jen sprcha a kousek zahrady. Také budeme nadšení, když nám zanecháte svůj follow na instagramové stránce CZECHVISITORS. A pokud byste nás chtěli podpořit více, podívejte se na to, kolik vlastně náš projekt stojí.
Těšíme se na Vás.