Ve svém životě mám všude sedmičky. V narození, v den svátku, v celém rodném čísle a dokonce i zde. Sedmý koncert jsem odehrál měsíc před 19. narozeninami a bylo to mé poslední vystoupení, neboť jsem opustil gymnázium a přešel na ZČU do Plzně a na klavír už nebyl čas.
Když říkám, že to číslo je šťastné, myslím to doslova. Na Absolventském koncertu Zuzky mi učitelka řekla, že Brianovu píseň hrát nesmím, protože jsem ji zkazil a pochybovala o tom, že bych se ji do týdne byl schopen naučit. Ale já nemohl. Byla by to pro mě potupa, kdybych tuto skladbu nehrál. Vždyť jsem si ji sám vybral a je opravdu nádherná. Dřel jsem jak mezek, abych ji pořádně nacvičil. Paní učitelka mi tu možnost dala. Že prý když se ji naučím perfektně zahrát, zahraji ji na mém posledním koncertu, ale že si mě nejdřív před zahájením koncertu poslechne a rozhodne, zda ji hrát budu nebo ne. Problém byl v tom, že na mě před koncertem neměla vůbec čas.
Konzert byl v plném proudu, až mě najednou paní učitelka vyhlásila a já si šel sednout za klavír. Čekal jsem, co se bude dít.
„Tomáš nám zahraje velice svižnou hru s názvem Mickey Mouse,“ představila mě a dál už nic neříkala. Přišlo mi to líto. Já tu romantickou skladbu opravdu chtěl hrát a opravdu jsem ji uměl! Ale co teď, když vyhlásila jen tu první skladbu? No nic, zahrál jsem Mickey Mouse a místo toho, abych se po ukončení zvedl, uklonil se a odešel, jsem se nadechl a začal hrát i Brian’s Song. Paní učitelka mě nepřerušila a nechala mě dohrát. Říkal jsem si, co asi udělá, zda dostanu vynadáno, ale jakmile jsem skončil, paní učitelka se na mě usmála a velmi mne pochválila. Že prý netušila, že se to opravdu naučím a že je moc ráda a šťastná za to, že jsem ji zahrál.
Zpětné uporoznění:6. klavírní koncert – Tom Lery