Podzimní prázdniny jsme využili k cestování. Výlet jsme si kvůli výpůjčce automobilu naplánovali od pondělí 27.10.2025 do 29.10.2025 a následující den jsme Peugeota 2008 vrátili zpět. Na cestování nám autíčko opět vypůjčil Peugeot Plzeň a na tomto místě bychom jim chtěli neskutečně moc poděkovat za záchranu výlet a slevu na půjčovném. Jako formu poděkování jsme zvolili několik storíček na našem instagramu a snad se všechny líbily.
Původně jsme měli jet za naším dřevořezbářem Tondou, ale ten nakonec musel do práce i na státní svátek. A než se s námi vidět jen na pár minut, rozhodli jsme se změnit směr cesty. Beztak všichni, u kterých bychom mohli nocovat, využili prázdniny na cestování a nebyli doma. Směr na Ostravu už ale byl mnohem zajímavější. Přímo v Ostravě jsme totiž měli domluvenou spolupráci týkající se návštěvy Dolu Michal. Těm jsme napsali jako první a poté jsme kontaktovali všechny naše výherce, že bychom jim konečně mohli předat výhru. Domluva byla mnohem úspěšnější a krom dvou osob se s námi všichni domluvili na osobním setkání. Cesta tudíž byla více než jasná.
Protože jsme měli v pondělí 27.10.2025 dojet až do Ostravy, museli jsme si auto vyzvednou ihned po otevíračce salónu. Autíčko jsme si vyzvedli, vrátili se domů pro věci a šup! Už jsme si to mířili do Prahy, odkud jsme pokračovali na Kolín a do Hradce Králové. Tímto směrem jsme se vydali hned z několika důvodů:
- již dříve jsme s naším spolubydlícím Standou byli v Hradci Králové, ale nafotili jsme pouze centrum města, nikoli celou obec;
- dále jsme potřebovali zkontrolovat tři obce v okolí: Librantice, Jílovice a Vysoký Újezd, zda se zde naše magnetky na značkách stále vyskytují anebo je již někdo bez ohlášení odebral;
- mezi těmito obcemi se nachází obec Černilov, kam nás pozval Daniel a chtěl si od nás vzít naši magnetku;
- a nakonec jsme byli pozvání též do obce Holice východně od Hradce Králové naší kolegyní učitelkou Anetkou.
Město Hradec Králové má celkem 20 částí a jak jsme při naší cestě zjistili, všechny jsou městkou částí, nikoli samostatnou veničkou. Až na jednu výjimku, kde Březhrad má vlastní značku doplněnou též názvem města. Je vidět, že se jedná o starou značku a pravděpodobně ji brzy vymění za novou, kde již bude pouze název města, přesto jsme se ale rozhodli tuto část obce počítat mezi navštívaná místa. Ostatní městké části je prostě jedno město, jedno místo. Ovšem to neznamená, že jsme neprojeli naprosto všechny části.
Mezitím jsme si psali s Danielem, s nímž jsme se měli potkat v jeho obci. Daniel chtěl naši magnetku tak moc, že se dne 30.07.2025 rozhodl vyplnit náš formulář pro objednávku návštěvy obce a potvrdil, že souhlasí s podmínkami, kde je uvedeno, že pokud nám nakonec hostitel neotevře dveře, budeme po něm vymáhat náklady na cestu. I přesto nám ale Daniel dveře neotevřel.
Den před příjezdem jsme mu napsali, že plánujeme výlet do Hradce Králové a zkontrolovat magnetky v jeho okolí a zda s námi nechce projít po obci. Také jsme mu sdělili, že mu za odměnu věnujeme naši magnetku, po které tak touží. I když je otázkou, jak moc po ní touží, když tři magnetky byly hned ve vedlejších vesnicích, kam by pěšky došel během několika minut. I po několika měsících všechny magnetky v uvedených obcích stále na značkách byly. Mohl si pro ni kdykoli dojít, ale možná vážně chtěl, abychom mu ji dali osobně.
Vše se změnilo, jakmile jsme napsali, že jsme v Hradci Králové a jakmile celé město nafotíme, pojedeme k němu. Kvůli němu jsme si též trasu přes všechny městké části naplánovali tak, aby poslední část byla ta nejbližší k obci Černilov. Najednou přišla SMS ve znění: „Nevím jistě, ale asi se nebudu moct potkat.“
Tomu jsme nerozuměli. On neví jistě a asi, jestli se s námi za hodinu potká nebo ne? Odpověděli jsme, že tuto trasu jsme si naplánovali jen kvůli němu a že není zrovna zodpovědné nás odbít slovem „asi„. „Ty to nevíš jistě?“ zeptali jsme se ho.
Odpověď? „Myslím, že jsem asi nemocný.“ Takže on neví, zda je nebo není nemocný? Nám ale v tento okamžik bylo více než jasné, že nemocný rozhodně není. Jen se s námi nechtěl potkat a byl problém nám to sdělit. Co mu bránilo nám napsat, že o žádnou návštěvu ani osobní setkání nestojí, že chce jen naši magnetku a máme ji dát na značku, kam si pro ni dojde. Ale smyslem umisťování našich magnetek opravdu není dávat je na objednání do obcí, kde objednatel žije. Magnetka je suvenýr z cest pro turistu, který si udělá výlet a díky naší magnetce člověk navštíví vesničku, kam se jinak nikdy nedostal.
Město Hradec Králové jsme měli nafocené. Za celou hodinu se Daniel už neozval. Při výjezdu z města jsme umístili magnetku na značku a pokračovali jsme do Černilova. Na naši informaci, že jsme za 3 minuty v jeho obci, už nereagoval. Dokonce jsme mu poslali selfie se značkou jeho obce s informací, že jsme na značku umístili magnetku a že si pro ni může dojít. Jelikož jste ale četli předchozí řádky, víte s jistotou, že toto byla lež. Doufali jsme, že alespoň na tohle bude reagovat, ale ne. Po čtvrt hodině čekání jsme se rozhodli pokračovat dál. Tento článek vznikl až v lednu roku 2026 a za celé 2,5 měsíce se nám neobtěžoval napsat ani zprávu, že na značce žádná magnetka není. Byl tam vůbec?
Danieli, jestli tohle čteš, chceme ti říct, že cestovní náklady po tobě vymáhat nebudeme. Jedním důvodem je, že bychom beztak tvou obcí pravděpodobně projížděli za naším cílem, tj. kontrola ostatních umístěných magnetek. Druhý důvod je ten, že je ti 15 let. Ovšem i v takovém věku bys již mohl mít rozum.
Obec Černilov jsme nakonec nefotili. Měli jsme před sebou totiž mnoho naplánovaných setkání a nač se zdržovat focením obce, kde se setkání neuskutečnilo. Pokračovali jsme tedy dál do vesniček Librantice, Jílovice a Vysoký Újezd. K našemu údivu jsme zjistili, že ve všech třech magnetka stále umístěná je. K dnešnímu dni jsou však již všechny pryč a všichni lovci se nám ozvali.
Naše cesta pokračovala do obce Holice za Anetou. Nebo spíš nepokračovala. Tuto obec jsme vynechali a Anety pozvání z naší tabulky (stejně jako to Danielovo) smažeme a vícekrát se již neozveme.
S Anetou jsme se setkali osobně na letní škole anglického jazyka. Strávili jsme spolu týden intenzivního vzdělávání. Bylo nám společně fajn a jí se náš projekt moc zalíbil. Sdělila nám, kde žije a že můžeme kdykoli přijet na návštěvu. Ráda nás provede, ráda nám uvaří kávu. Protože jsme všichni byli učitelé a znali jsme se osobně, nevyžadovali jsme od ní vyplnění formuláře. Což je možná škoda. Možná by nám poté dveře otevřela.
Poprvé jsme ji chtěli navštívit o velikonočních prázdninách. Stačilo nám jen jedno odpoledne ze všech pěti dnů volna. Aneta nám však odpověděla, že má za úkol opravit slohové písemky v několika třídách a neví, zda by na nás měla čas. Naše reakce: „To chápeme, ale zase jsou prázdniny a ty také nebudeš opravovat bez přestávek, tak by sis mohla najít půl hodinky čas na pokec, když už jedeme tak daleko.“ vyvolalo pouze: „Dáme si o víkendu vědět.“
Tehdy to byl výlet do hudebního studia v Kolíně a do Přelouče kvůli předání výhry. Zajet za Anetou už nebylo tak daleko. Den před plánovanou návštěvou jsme Anetě napsali dotaz, jak to vidí a zda se budeme moc potkat. Odpověděla: „Hele, kluci, mám toho na opravování opravdu hodně a vůbec nestíháme. Necháme to na jindy.“
Dobře, chápeme. Sami jsme učitelé a kolikrát je to dost náročné. Přesto jsme v okamžiku, kdy jsme se s naším výhercem v Přelouči rozloučili, Anetu kontaktovali s dotazem: „Ahoj Anet, víme, že nemáš čas. Ale teď jsme v Přelouči a pokud by sis chtěla na chvíli odpočinout a přijít na jiné myšlenky, mohli bychom u tebe být do půl hodiny.“
Odpověď skutečně přišla. Ale její obsah nás šokoval. Napsala nám: „Nakonec se mi změnily plány a jsem teď na přehradě Les Království s přáteli. Uvidíme se příště.“
Takže den předtím se nemohla vidět ani na pět minut, protože nestíhá opravovat písemnky, a druhý den už si užívá velikonoční prázdniny s přáteli na přehradě? Co to jako má být? To si s námi hraje? Je problém napsat, že nemá zájem se s námi vidět? Proč nám lhala? A co byla lež? Písemnky anebo výlet? Předtím písemnky nemohly počkat pět minut, ale teď nevadí, že je nebude opravovat celý den? Tyto myšlenkové pochody jsme jí napsali do zprávy, ovšem na to už žádná reakce nedorazila. Tak jasně – co na to asi tak mohla odpovědět, že?
Přesto jsme se ji rozhodli zkusit znovu kontaktovat na podzimní prázdniny. Poslali jsme jí zprávu několik dnů předem na instagram i na WhatsApp i SMS. Reakce? Samozřejmě vůbec žádná. A to je důvod, proč si Anetu smažeme z mapy budoucích pozvání a z tabulky kontaktů, protože tuto vyspělou učitelku již opravdu nebudeme nikdy kontaktovat.
Díky ignoraci Daniela a Anety jsme alespoň mohli mít čas na město Mohelnice, kam nás pozvala Mirka a nově i Blanka. S Mirkou jsme se už jednou zde měli potkat, ale nakonec jsme se neplánovaně potkali v jiném městě. Po osobním setkání jsme se domluvili, že si Mohelnici z mapy mazat nebudeme. K tomu nám Blanka vyplnila formulář k návštěvě obce.
S Mirkou jsme se domluvili na osobním setkání, ale vyjádření od Blanky jsme neměli. Nakonec nám při opuštění Hradce Králové napsala SMS, že je momentálně v nemocnici a nemohla se k mobilu dostat dříve. Domluvili jsme se na setkání někdy jindy. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že Mohelnici fotit nebudeme a pouze si s Mirkou dáme kávu, pokud by chtěla. Jelikož nám napsala, že by se s námi chtěl potkat i její manžel, který ale bude doma až za několik hodin, domluvili jsme se, že návštěvu jejich města necháme na lepší počasí. Začalo nám totiž při cestě docela hustě pršet. Budeme se na obě těšit někdy příště.
Díky tomu jsme si mohli cestu do Ostravy zase o něco zkrátit a jeli jsme rovnou do vesničky Hnojice, kam nás pozval devatenáctiletý Fíla. Filip nás do své vesničky pozval dne 13.02.2025 formou komentáře u videa s magnetkami. V soukromé konverzaci nám napsal, že by bylo fajn, kdybychom přijeli do jeho obce a předali mu magnetku osobně.
Dva dny před výjezdem na výlet jsme ho kontaktovali, zda není doma a nechtěl by se potkat. Ihned odpověděl, že doma je a že se s námi moc rád setká. „Perfekt. Tak my to nějak dáme dohromady a ozveme se. Dáš na sebe telefon, kdybys nebyl online?“ požádali jsme ho, ale už zbytečně. Na tuto zprávu nereagoval. Ani si ji nezobrazil. A nezobrazil si ani zprávu při výjezdu z Plzně ve znění: „Ahoj, za chvíli vyjíždíme. Chceš se potkat nebo jak to máme vnímat?“
Za celý den se neobtěžoval reagovat. Jak máme vnímat, že někdo ví, že přijede návštěva v konkrétní den, těši se na ni, ale poté v den setkání se prostě neobtěžuje napsat? Když jsme od něj neměli zpětnou vazbu ani u Mohelnice, rozhodli jsme se jeho obec vynechat a pokračovat rovnou za naší výherkyní v Olomouci.
Druhý den jsme Filipovi ještě napsali zprávu: „Tak jsme včera projeli kolem Olomouce a cestou zpět už to pro nás bude zajížďka. Přesto jsme ochotní se za tebou ve středu stavit. Bylo by fajn se ozvat.“ Ovšem ani ve středu naše konverzace nebyla zobrazena, tudíž jsme pak jeli nejkratší cestou bez ohledu na něj.
Vůbec nás nepřekvapuje, že si naše zprávy zobrazil až ve čtvrtek. Zcela běžné chování člověka, který neumí být upřímný a nechce napsat, že nemá zájem. Tak jednoduše čte pouze notifikace a zprávy neotevírá, aby to působilo, že na sociální sítě nechodí. A jelikož si v notifikaci přečetl, že bychom mohli přijet ve středu, je zcela logické, že si zprávy přečetl až ve čtvrtek. Samozřejmě stejně tak jako Daniel a Aneta, ani on na zprávu až do dnešního dne vzniku článku nereagoval. Proto i jeho mažeme z mapy budoucích návštěv a z naší tabulky pozvání.
Pokračovali jsme za Janičkou do Olomouce, které jsme vezli výhru. Konečně jsem se těšili na úspěšné setkání. Však v každé soutěži máme uvedeno, že výhry vezeme výhradně osobně a též jsme se s ní domluvili, že se pokusíme přijet, co nejdříve to jen půjde.
Jana vyhrála v rámci losování výherců z hlasujících v anketě Obec roku 2024. Od toho okamžiku jsme ji žádali, aby nám vyplnila formulář na objednávku návštěvy obce, abychom měli jistotu, že setkání myslí vážně, a abychom měli telefonní kontakt, kdyby nebyla online. Ovšem za celých téměř 11 měsíců formulář nevyplnila. Mohlo nás napadnout, že je to proto, že se s námi setkat nechce. Jenže to, že ho nevyplnila, jsme zjistili až poté, co zprávy nečetla a mi na mailu hledali kontaktní údaje. Proto jsme jí den před výjezdem na prázdniny napsali zprávu, že pokud formulář nevyplnila proto, že nestojí o výhru, měla nám to už na jaře rovnou sdělit namísto radostných zpráv, jak se na nás těší.
Zatímco jsme v noci spali, přišlo nám od ní vyjádření ve znění: „Dobrý den,mám teď jiné starosti,narodil se my syn má teď dva měsíce,takže se nezlobte ale nemám čas se s vámi sejít a vyzvednout si dáreček.Dekuji za pochopení.Hezký den.“ (pozn. doslovná citace s chybami)
Tohle jsme opravdu nepochopili a asi nikdy nepochopíme. Takže díky tomu, že teď má dvouměsíční dítě, tak nechodí nakoupit, nevaří, neotevírá poštovní a doručovací službě, neobjednává si jídlo domů ani pro něj nechodí do obchodu či restaurace? Dítě sice nemáme, ale opravdu je to tak náročné, že se nemůže ani nadechnout anebo snad dokonce si ani dojít na záchod – nebo snad na malou ano, ale na velkou už ne? A proto naše reakce zněla: „Nebylo by lepší napsat, že nemáte nejmenší zájem se vidět ani na 30 vteřin ve dveřích než psát tak stupidní výmluvy? Děkujeme za info, alespoň máme jasno. Nebojte, více již obtěžovat nebudeme.“
Nevíme, jak to vnímáte vy, ale za nás to nebylo nic jiného než prachsprostá výmluva. Kdyby se opravdu sejít chtěla, mohli jsme tak učinit mezi dveřmi panelového bytu se spícím dítěte v ruce, předat láhev vína a jet zase pryč. A jelikož si zprávu přečetla a nijak na ni nereagovala, pochopili jsme, proč formulář za celou dobu nevyplnila. No co, víno vypijeme a z mapy si odstraníme další místo a dalšího člověka. Vnucovat se opravdu nebudeme.
Alespoň jsme na ubytovnu v Ostravě dorazili relativně zavčasu a nikoli nikoli o půlnoci, jak jsme si původně mysleli. Ušetřili jsme tak několik hodin, který jsme mohli věnovat spánku a o to dříve vstávat. Na ubytovně nás tedy trochu šokovalo, že o nás vrátný vůbec nevěděl a odmítal nás pustit dovnitř, ale nakonec se to vyřešilo. Předchozí vrátný mu opomněl sdělit, že přijedeme.
Na státní svátek 28.10.2025 jsme měli rozjednané tři návštěvy. Jednu v Ludgeřovicích, druhou ve Slavkově u Opavy a třetí v Bruntálu. Ještě jsme se pokoušeli domluvit se s paní z Opavy, ale ta neměl čas a chtěla se potkat jindy.
Trochu stresující pro nás bylo, že jsme toho dne ráno stále netušili, kam pojedeme jako první. Nakonec se Kuba vyjádřil, že by to pro něj bylo lepší odpoledne. Tedy nejdříve na náš dotaz, zda je nějak časově omezen odpověděl dotazem: „A v kolik přijedete?“ – „No, v kolik…? Asi v tolik, v kolik se ti to bude hodit, a proto se ptáme.“ – Ale v pondělí večer bez odezvy.
V úterý ráno jsem mu napsal, že bez jeho vyjádření si nemůžeme naplánovat den. Nakonec z něj vylezlo, že přes dopoledne a poledne dítě spí a že by bylo nejlepší se potkat odpoledne, až se dítě probudí. Domluvili jsme se tedy na tom, že nejdříve pojedeme do Bruntálu a cestou zpět zaparkujeme auto před jeho domem a půjdeme na procházku.
Cesta do Bruntálu byla mnohem delší, než jsme si mysleli. Také nám cestou sem tam pršelo a při příjezdu do města jsme viděli mlhu. Hned při vjezdu jsme natočili video, jak umisťujeme magnetku na značku, mlha ale moc vidět není. A protože nás do tohoto města pozvala Sany s Rosťou, vydali jsme se s nimi pod Uhlířský vrch. Odtud jsme již šli pěšky až na vrchol, kde na nás čekal naprosto úchvaný kostel a dechberoucí výhledy na město a okolní hory. Některé z nich dokonce již byly zasněžené.
S ohledem na počasí jsme nejdříve museli jít sem. Sany nám totiž sdělila, že to vypadá na pořádný déšť a později bychom se ke kostelu nedostali. Ještě štěstí, že jsme ji poslechli. Jakmile jsme si totiž prošli centrum a usedli jsme do kavárny, kam nás Sany pozvala a za což moc děkujeme, spustila se průtrž mračen. Když se to uklidnilo, vyšli jsme do zámeckého areálu. Cestou zpět jsme během focení trochu namokli, ale tyto kapičky deště nebyly nic ve srovnání s tím, co se dělo nad Uhlířským vrchem. Opravdu kostel nebyl vůbec vidět, jak tam hustě pršelo.
Museli jsme také vyfotit zaniklou osadu Karlovec, která pod Bruntál spadá. Ovšem tam se jede přes tři jiné obce. Kuba se stále neozval, proto jsme se rozhodli nafotit i tyto obce cestou. První jsme navštívili Moravskoslezský Kočov, který se skládá ze dvou částí: Moravský a Slezský Kočov. Další vesničkou byl Valšov a Nová Pláň. Odsud jsme konečně mohli pokračovat na Karlovec spadající pod Bruntál.
Komplikace nastala v obci Valšov. Kuba nám totiž napsal, že se dítě probudilo a za 15 minut se setkáme na náměstí, kde zajdeme na svařák. Odpověděli jsme, že nemůžeme být za čtvrt hodiny ve Slavkově, když jsme v Bruntálu a on věděl, že tam jedeme. Ještě musíme dofotit zbytek Bruntálu. S cestou nám to zabere určitě hodinu a půl. Požádali jsme ho, aby s výletem ven tedy ještě chvíli počkal a až budeme vědět přesný čas příjezdu, napíšeme ho do zprávy.
Najednou ale přišla reakce: „Tady padlo neco o tom, ze bydlime ve Slavkove? Celou dobu mluvim o Opave.“ (pozn. doslovně zkopírováno, proto obsence diakritiky) K této zprávě přiložil screen obrazovky, kde bylo uvedeno pouze to, že se potkáme na náměstí. Jak jsme z toho mohli vydedukovat, že se nesetkáme na náměstí ve Slavkově, nýbrž v Opavě.
Odpověděli jsme tedy, že nevím o tom, že by se přestěhoval do Opavy a ať nám tedy pošle polohu, kde přesně se setkáme. Přišla nám adresa. Nebylo to náměstí, bylo to nákupní centrum. Nastavili jsme navigaci a přesný čas příjezdu jsme mu zaslali do zprávy. Když jsme byli v polovině cesty do Opavy, přišla nám od něj další SMS ve znění: „Maly je navic nemocny, tak to je docela mazec.“ Na to jsme odpověděli, že nás to mrzí a že budeme v podzemním krytém parkovišti nákupní centra parkovat v 15:27 hodin.
Ve městě jsme minuli jednu odbočku, protože jsme byli ve špatném pruhu, a najednou jsme museli objet celé centrum. Zaparkovali jsme tedy v 15:33 hodin. Ihned poté, co jsme auto zastavili, jsme poslali SMS, že jsme právě zaparkovali. Nad zprávou, která dorazila, jsme ale začali koulet očima a do Toma už vjela pěkná dávka vzteku. Kuba napsal: „Maly uz je rozmrzely a museli jsme jit. Je mi to lito.“
Takže mi za ním jedeme hodinu autem, nechali jsme kvůli němu focení dalších obcí v okresu Bruntál, abychom za ním přijeli co nejdříve, a on se ani neobtěžuje nám napsat, že se nakonec rozhodl jít domů? V tom okamžiku byl Tom už úplně vzteky bez sebe. Nejdřív z nás dělá idiota, že nebylí ve Slavkově a nechápe, kde jsme to vzali, pak nám hodí pozici do krytého nákupního centra a po příjezdu a až poté, co se sami ozveme, že jsme na místě, se milostivě omluví, že už musel jít domů?
Tom Kubu zná od roku 2020. Mají toho hodně společného – oba jsou totiž zpívající DJ karaoke. Celou dobu si píšou o tom, že se musí někdy setkat osobě – u něj na baráku ve Slavkově. Dokonce Tom Kubovi dne 14.12.2020 posílal vánoční dárek na adresu do Slavkova. V historii konverzace našel od Kuby opakovanou informaci o tom, že bydlí ve Slavkově, ale on ve Slavkově nebydlí a nechápe, jak jsme na to přišli? Všechny tyto důkazy Tom Kubovi zaslal se zvýrazněnou adresou ve Slavkově a s dovětkem: „Tady jsem vzal, že bydlíš ve Slavkově. A nikdy jsem od tebe informaci o tom, že ses přestěhoval, nedostal.“
Zprávu si zobrazil, ale nereagoval. Čekali jsme nějakou omluvu a pozvání domů, ale marně. Proto mu Tom zaslal další zprávu ve znění: „Od roku 2020 se bavíme pouze a jen o Slavkovu u Opavy!!! Slavkov máme vedený v tabulce, když jsi mi před pár měsíci napsal, že můžeme kdykoli přijet a budeš rád za návštěvu! O tom, že ses přestěhoval do Opavy nikdy nepadlo ani slovo! A promiň, ale domluvit si sraz venku v zimě, když máš dítě nemocné, je hazard! Bavili jsme se, že přijedeme k tobě domů. A taky ti nikdo nebránil, aby šli domů jen dítě a manželkou, když nám sem cesta trvá 8 hodin!!! Kdyby ses skutečně chtěl potkat, potkal by ses. A ty se zachováš jako totální hovado! Sbohem navždy!“
Popkud očekáváte, že reakce byla jiná než zobrazeno, jste na velkém omylu. Od té doby se už neozval, a že je to již několik týdnů. Výsledek je jasný: po pěti letech toto přátelství končí a mažeme si ho ze seznamu pozvání.
Byly čtyři hodiny odpoledne, když jsme se rozhodli pokračovat dál za poslední domluvenou návštěvou. Jenže než jsme do Ludgeřovic dojeli, setmělo se. Setkali jsme se s Davidem přímo před místním monumentálním kostelem.
David nám zlepšil náladu. K setkání totiž skutečně došlo. Jemu jsme vezli výhru z naší soutěže ve spolupráci s Kouzlem myšlenky. Byl prvním vítězem této soutěže, koho jsme navštívili, a proto si mohl z různých balíčků vybrat odměnu, která by se mu nejvíce líbila. Překvapilo nás, jak je mladý a přitom se vůbec nebál se s námi sejít (jako Dan z Černilova). Hezky jsme si popovídali, poradil nám, kam následující den zajet, co nafotit, a cestou do Ostravy jsme ho vzali domů autem, protože byť je tato obec docela malá, táhne se na extrémně dlouhé hlavní tepně do Ostravy.
Auto jsme zaparkovali v ostravské části Michálkovice. Právě v této městké části jsme nocovali. Při naší první návštěvě v roce 2022 nám tato část unikla. O to větší nadšení se v nás probudilo, když jsme zjistili, kolik úžasných památek se na této části Ostravy skrývá. Pouliční osvětlením nám docela pomáhalo vytvořit úžasné fotografie, a proto jsme se druhý den nemuseli zdržovat focením tohoto místa a mohli jsme čas využít k důležitějším plánům.
Jakmile jsme dokončili procházku po Michálkovicích, zašli jsme si na večeři do Hospody U Cingra. Ta se nachází v areálu Dolu Michal a její stěny jsou původní. Na tomto místě na vás dýchá historie a bolest, kterou lidé v těchto prostrech zažívali. Nic takového jsme dříve neviděli a nepocítili. Bylo velmi zajímavé večeřet právě tady. Na nic jsme nečekali a objednali jsme si místní speciality. Obsluha k nám byla velmi milá a dokonce nám věnovali dezert na účet podniku. Dle slov servírky (možná majitelky) buchtu k jídlu dávají všem a pokaždé. Na nás to však působilo, jako by snad šlo o poděkování za zmínku v příběhu. Paní byla poněkud nervózní, když nás viděla. Každopádně to bylo velmi milé a my děkujeme za skvělou večeři i za chutný dezertík na závěr. Poté jsme se již odebrali ke spánku.
Ve středu 29.10.2025 jsme se zkulturnili a nasnídali a poté jsme šli nahlédnout do areálu Dolu Michal. Pán z recepce nás nejdříve nechtěl pustit a nevěřil, že máme právě s jejich kulturní památkou domluvenou spolupráci, avšak po ukázce konverzace se samotným kastelánem nás dovnitř pustil. Nedošli jsme dalo – chvíli nato přijel i kastelán se svou ženou.
Pozvali nás k sobě do kanceláře, kde nám nabídli kávu s dezertem a probrali jsme naše společné představy o spolupráci. Bylo úžasné, že nám nechali volnou ruku naprosto ve všem. Dokonce jsme si dovolili i něco, co by si jiní návštěvníci dovolit nemohli – např. si hráli s kulisami a dekoracemi. Zatímco nás provázeli prostory Dolu Michal, my jsme pořizovali snímky fotografické i filmové. Sami jsme ani netušili, co vlastně vznikne. Určitě jsme měli v plánu vytvořit samostatný příspěvek na Důl Michal a jedno video. Jenže my jsme měli tolik materiálu, že jsme toho publikovali mnohem více. Dokonce jsme vymysleli celý osmidílný seriál, o němž jsme v době návštěvy sami neměli nejmenší tušení.
Z příspěvků s fotografiemi vznikl příspěvek na ostavskou část Michálkovice s pohledem na Důl Michal a ukázkou Hospody U Cingra, druhý post jsme pojmenovali jako Těžní věž 1000x jinak, třetí příspěvek se věnuje prohlídkové trase Cesta havíře do práce a následující se zase věnuje druhé části, a to moderaci zázemí Dolu Michal. Pátý a zároveň poslední post znázorňuje nás dva jako Dva kocoury v Dole Michal.
Z filmových záběrů jsme nejdříve uveřejnili Těžní věž za dne i v noci a stále funkční Parní stroj na výrobu elektřiny. Poslední video mělo ukazovat krásu celého areálu Dolu Michal, ale nakonec jsme se rozhodli udělat několik reels v podobě seriálu na téma Cesta havíře do práce a zázemí. Zde máte přehled všech 8 dílů našeho prvního kulturního seriálu:
- 1. díl – Úchvatný systém šatny
- 2. díl – Vyzvednutí lampy a šup do šachty
- 3. díl – Nečekané osudy
- 4. díl – Zdravotní péče
- 5. díl – Dispečink, ředitel a peníze
- 6. díl – Dechberoucí interiéry
- 7. díl – Společné sprchy
- 8. díl – Dechberoucí exteriéry
Ale to není všechno. Nakonec jsme se rozhodli naplnit i náš původní záměr, tj. že jsme všechny tyto díly spojili do jednoho filmu.
Spolupráce s Dolem Michal se nám opravdu moc líbila a jsme z ní nadšení. Pokud i vy máte kulturně zaměřený profil, určitě se nebojte je oslovit. Zároveň pro vás připravujeme soutěž o lístky, kterou budeme prezentovat velmi zvláštním způsobem. My se těšíme již nyní! A co vy? Pojedete do dolu i bez vstupenek zdarma anebo si počkáte na soutěž?
Na tomto místě bychom strašně moc chtěli poděkovat Vojtovi a Markétě, že se nám tolik věnovali. Bylo to opravdu úžasné.
Naše cesty pokračovaly dále do Havířova, kde jsme se opět potkali s naším kamarádem Radimem. Ale ještě předtím jsme na skok zajeli zpět do obce Ludgeřovice, abychom je nafotili za světla. Nejenže jsme v Havířově chtěli vidět našeho kamaráda, ale také jsme mu dlužili naši originální dřevěnou magnetku, protože náš projekt finančně podpořil. Bohužel jsme se mu moc času věnovat nemohli, protože nás ještě Ivet v obci Zástřizly. Jeli jsme tam přes hodinu a dorazili pěkně za tmy.
Mysleli jsme, že zvládneme přijet dříve, ale nepovedlo se. Bohužel tohle je náš nepřítel na cestách, když na podzim je tma již ve čtyři odpoledne. My jsme beztak přijeli ještě později. Zrovna v tento den u nich probíhala oslava narozenin syna. My jsem si mysleli, že je nevhodné otravovat při takové slavnosti, ale Iveta byla opačného názoru, protože u nás vyhrála dvoje puzzle a chtěla je věnovat svým dětem. A kdy jindy než při narozeninách? Proto jsme i my byli nadšení, že to nakonec tak hezky vyšlo.
Jakmile jsme tedy oslavili narozeniny, předali dárek, zakousli se do dortu a vypili svou kávu, vyšli jsme si s Ivet po noční tmavé obci. Původně jsme mysleli, že tuto obec vynecháme a přijedeme příště, ale nakonec nám to nedalo a dokonce vznikly i krásné fotky zahalené temnotou. O to větší kouzlo tato prezentace obce má. Úžasně jsme si pokecali a jsme moc rádi, že jsme se na našich cestách mohli potkat právě s Ivet.
Nafotili jsme tedy celkem 8 obcí a 2 podmaněné vesničky (či částí obce).
Během tohoto výletu jsme najeli celkem 1.355 kilometrů. Celkově od počátku našeho projektu 29.05.2022 jsme najeli již 43.794 km.
Pokud by nám některý z čtenářů chtěl ve své obci nabídnout gauč v obýváku, chatu v horách nebo u přehrady, anebo by chtěl spolupracovat např. výměnou za reklamu na našem účtu za ubytování v penzionu anebo večeři zdarma (či se slevou), budeme rádi, když nám vyplníte náš objednávkový formulář pro návštěvu obce. Formulář může vyplnit i ten, kdo by nás jen chtěl vidět, pokecat a provést a vzhledem k tomu, že nyní jezdíme v Peugeotu Rifter, kde máme vlastní ložnici, jako podpora na cestách nám postačí i jen sprcha a kousek zahrady. Také budeme nadšení, když nám zanecháte svůj follow na instagramové stránce CZECHVISITORS.
Těšíme se na Vás.
Ahoj kluci čtu krasný i smutný příběh. Také děkuji za komentař o mě 🤗🥰ale zapoměli jste také napsat, že jste viděli mého 3letého pejska Luky 🐕🦺😁