93. poznávací výlet

V úterý 21.07.2026 jsme vyrazili na náš již 93. poznávací výlet. Tentokrát jsme měli před sebou trochu jiný cíl než obvykle. Na následující den jsme totiž měli domluvenou spolupráci se zámkem Líšno, kam nás pozval přímo Filip – správce zámku, který má na starost jeho chod, propagaci, různé akce i pokladnu u vstupu.

Jenže vesnička Líšno (kde se právě zámek nachází) není samostatnou obcí. Spadá pod město Bystřice, a když jsme si před cestou otevřeli oficiální přehled jeho částí, bylo nám jasné, že nás nečeká žádná rychlovka. Pod Bystřici totiž podle oficiálních zdrojů spadá 26 vesnic. A ty opravdu za jeden den nenafotíme. Proto jsme věděli, že budeme muset někde v okolí přespat, ideálně přímo v Bystřici nebo alespoň co nejblíže. Návštěvu zámku jsme měli domluvenou až na 22.07.2026, přesto jsme se rozhodli vyrazit z Plzně už o den dříve. Chtěli jsme využít každou minutu, kterou budeme v oblasti mít, a část obce si nafotit ještě před samotnou spoluprací.

Jenže tentokrát jsme narazili na jeden drobný problém. Nikdo z našich známých ani sledujících v okolí nám nocleh umožnit nemohl. Takže zatímco jsme mířili autem směrem k Benešovu, Míša začal hledat na internetu, kde bychom se mohli vyspat co nejlevněji.

Hotely jsme rovnou zavrhli. Penziony také příliš nevypadaly jako varianta pro dva kocoury, kteří chtějí hlavně někde složit hlavu, osprchovat se a ráno zase pokračovat. Nakonec jsme našli ubytovnu na kraji Benešova za 300 Kč na osobu. Tak to už znělo docela přívětivě. Zamířili jsme tedy rovnou tam. Jenže když jsme dorazili, zjistili jsme, že vrátný zrovna není na vrátnici. Byl na obchůzce areálu a vrátit se měl přibližně za půl hodiny.

Zavolali jsme mu a dozvěděli se, že buď můžeme čekat, nebo se máme vrátit později. A když ještě dodal, že nám klíče od pokoje klidně předá i v noci, nebylo co řešit. Přece nebudeme půl hodiny sedět před ubytovnou, když můžeme půl hodiny strávit cestou za další vesnicí. Otočili jsme tedy auto směrem na Bystřici a rozhodli se, že dokud bude světlo, nafotíme toho co nejvíce.

První na řadě byla Hůrka. A hned zde nás čekal docela častý problém některých nejmenších osad – žádná značka. My se přitom v každé obci a její části snažíme vyfotit právě s názvem místa, abychom měli důkaz, že jsme tam skutečně byli. Jenže když nikde není cedule, těžko se s ní fotí. Projeli jsme tedy prakticky celou Hůrku a hledali cokoli, na čem by byl její název napsaný. Nakonec nás zachránil až poslední dům. Na jeho vratech jsme objevili název osady.

Pak jsme pokračovali do Jarkovic. A právě zde nám večer připravil nádhernou kulisu. Nad vesnicí se mezi paprsky zapadajícího slunce vznášel horkovzdušný balon. Takové chvíle člověk nijak nenaplánuje a najednou před sebou máte scenérii, která z obyčejného focení další vesnice udělá něco mnohem hezčího.

Následovaly Jírovice a Semovice. Potom jsme dorazili do Tvoršovic. A tady jsme chvíli vůbec nevěděli, co máme dělat. Téměř celá osada totiž na první pohled působila jako jedna velká soukromá rezidence. Na začátku brána, na druhé straně další brána a uvnitř rozsáhlý areál. Stáli jsme tedy před vjezdem a řešili, jestli vůbec můžeme dovnitř. Naštěstí jsme zde potkali paní s dětmi, a tak jsme se jednoduše zeptali, zda můžeme projet dovnitř, zaparkovat a projít se parkem. Řekla, že ano. Tak jsme projeli přes závoru, zaparkovali a pokračovali pěšky.

Uvnitř se nachází rozsáhlý areál golfového hřiště a velmi pěkný zámek Tvoršovice se zámeckým parkem a fontánou. Z místa, u kterého jsme ještě před několika minutami přemýšleli, zda tam vůbec smíme vstoupit, se tak stala jedna z nejhezčích zastávek večera. Pak už jsme pokračovali dál přes Mlýny a Nesvačily až do Zahořan.

A právě Zahořany nám zase připomněly, proč se při cestování nespoléháme pouze na mapy. Objevili jsme zde nové dětské a workoutové hřiště s pěkným posezením v parku a také zvoničku. Jenže když jsme si místa kontrolovali v Mapy.com, zjistili jsme, že tam nic z toho vůbec není zanesené. Takže jsme se místo rychlého focení opět trochu zdrželi. Kromě fotografování jsme začali jednotlivé body rovnou nahlašovat do mapy, aby je mohli v budoucnu najít i další lidé. Možná to není žádné velké cestovatelské dobrodružství, ale právě takové drobnosti nás baví. Přijedeme někam kvůli našemu projektu, objevíme něco, co v mapě chybí, a rovnou se pokusíme přispět k tomu, aby tam příště informace byla.

Ze Zahořan jsme pokračovali ještě přes Drachkov do osady Božkovice. A pak se začalo stmívat. Poslední fotografie tohoto dne vznikla přesně ve 21:18. Do další vesnice už jsme se nepouštěli. Ne proto, že bychom byli unavení, ale protože jsme si uvědomili mnohem praktičtější problém. Potřebovali jsme stihnout obchod.

Bystřice je sice město, ale žádné větší nákupní centrum jsme zde nenašli. Museli jsme se proto vrátit do Benešova, kde jsme v supermarketu nakoupili něco k večeři a zároveň i na snídani pro následující den.

Mohli jsme potom zamířit rovnou na ubytovnu. Jenže to bychom nebyli my. Když už jsme na večer neměli žádné extra plány a vrátnice byla otevřená nonstop, napadlo nás, že bychom si mohli nafotit také noční Bystřici. Máme moc rádi osvětlené památky a noční fotografie často patří mezi ty nejhezčí, které z obcí přivezeme. A když je Bystřice město, určitě tam bude krásně osvětlené centrum. Alespoň jsme si to mysleli. Takže jsme z Benešova znovu vyrazili do Bystřice.

Jenže místo nádherně nasvíceného města jsme dorazili prakticky do tmy. Bystřice byla večer překvapivě temná. Osvětlený byl kostel a umělecká socha pod ním a tím to v podstatě skončilo. Žádná krásně nasvícená náměstí, žádné osvětlené významné budovy, žádná noční podívaná, kvůli které bychom si mohli říct, že ten návrat z Benešova stál opravdu za to. Tak jsme alespoň nafotili to, co svítilo, a tentokrát už definitivně zamířili zpátky.

Na ubytovnu v Benešově jsme dorazili ještě před jedenáctou večer. Na vrátnici jsme dostali klíče od pokoje a mohli se jít ubytovat. Po celém večeru přejíždění mezi vesnicemi nám pokoj za 300 Kč na osobu připadal naprosto dostačující. Žádný luxus jsme nepotřebovali. Stačilo nám, že máme kde přespat, kde se najíst a kde si dát sprchu. Vytáhli jsme tedy nákup ze supermarketu, dali si večeři, osprchovali se a zamířili rovnou do postele.

Ve středu 22.07.2026 jsme se probudili na ubytovně na kraji Benešova, dali si snídani, sprchu, sbalili věci a pokoj zase opustili. Tom šel vrátit klíče na vrátnici. Za stolem seděla černovlasá paní. Zvedla hlavu, podívala se na něj a najednou nadšeně pronesla: „ÁÁÁ, kocouři jsou tady!“

Tom se nestačil ani pořádně vzpamatovat a paní už vstávala od stolu, aby se s ním šla seznámit. A samozřejmě chtěla poznat i druhého kocoura. Vyšli jsme tedy společně na chodbu, kde nám vysvětlila, že nás sleduje na sociálních sítích. Když předchozí den přišel náš e-mail s dotazem na ubytování, dokonce si musela u své dcery ověřit, zda jsme to skutečně my. Dcera jí potvrdila, že ano.

Paní se nám představila jako Drahuška. A právě ona nám vlastně zachránila celou noc. Aby totiž naše hledání ubytování nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát, předchozí den nám napsala, že pracuje pouze do 15 hodin. Pokud stihneme včas odpovědět, může nám ještě pokoj zajistit. Potom už to možné nebude. My jsme její zprávu zachytili opravdu na poslední chvíli. Na e-mail jsme odpověděli ve 14:59. A v 15:10 nám přišla odpověď, že kvůli nám v práci zůstala déle a pokoj je připravený.

Tohle jsme samozřejmě nemohli nechat jen tak. S Drahuškou jsme si proto udělali společnou fotku a ještě ten den jsme ji zveřejnili do našeho instagramového příběhu jako člověka, který dvěma kocourům zachránil noc.

Po tomto nečekaně milém ranním setkání jsme opustili Benešov a vydali se zpět směrem k Bystřici. První zastávkou měla být Mokrá Lhota. Jenže ještě než jsme tam pořádně dorazili, objevila se před námi značka: Mokrá Lhota – Vokov.

Tak moment. Vokov? Najednou jsme před sebou měli další místo, které jsme v našich přehledech neočekávali. A tentokrát ještě zajímavější tím, že bylo označeno prakticky jako část části. Takže jsme si samozřejmě nafotili jak Vokov, tak samotnou Mokrou Lhotu a opět si připsali jeden z těch drobných objevů, které nám oficiální seznamy dopředu neprozradí.

Pak už jsme konečně zamířili do Líšna. A právě tady začínal hlavní důvod celého našeho 93. poznávacího výletu. Naší první zastávkou byl samozřejmě samotný zámek Líšno. Při vjezdu do areálu jsme se nahlásili jako Dva kocouři na cestách s tím, že jsme přijeli vytvořit prezentaci zámku. Pán u vjezdu nás pustil dovnitř a umožnil nám zaparkovat v areálu.

Od této chvíle jsme prakticky nepřestali fotit a natáčet. Už cestou od auta jsme hledali záběry, zajímavé pohledy a detaily, až jsme postupně došli k samotnému zámku a našli Filipa, kvůli kterému jsme sem vlastně přijeli.

Dorazili jsme navíc pěkně včas. Od 13 hodin právě začínala prohlídka zámeckých interiérů, takže jsme se jednoduše přidali k ostatním návštěvníkům a vyrazili objevovat jednotlivé místnosti. A bylo opravdu na co koukat. Procházeli jsme zámeckými pokoji, fotili, natáčeli a postupně si uvědomovali, že zámek bude pro naši prezentaci mnohem bohatším materiálem, než jsme původně očekávali. Prohlídka nakonec končila v zámecké kapli. A právě ta nás překvapila možná nejvíce tím, jak nenápadně je v areálu ukrytá. Nachází se přímo na nádvoří, ale člověk by ji běžným pohledem snadno přehlédl, pokud by nevěděl, kam přesně má jít.

Po prohlídce interiérů jsme pokračovali do zámecké kavárny, kde nám Filip zajistil kávu a dortík na posilněnou. Samozřejmě jsme ani tady nedokázali jen tak sedět. Když už jsme vytvářeli prezentaci celého zámku, bylo potřeba ukázat i kavárnu. Udělali jsme proto několik fotografií a videí a potom jsme si konečně na chvíli sedli, abychom si kávu opravdu vychutnali.

A právě při tom vznikla další část našeho obsahu, kterou bychom před návštěvou rozhodně nečekali. Sedíme si tak v kavárně a najednou dovnitř přijde pán. Zastaví se u obsluhy a nadšeně pronese: „Ty jo, ty vaše záchody jsou krásné.“

Paní za barem se jen pobaveně usmála a odpověděla, že je obdivuje prakticky každý. Takovou větu nám samozřejmě nemůžete říct a očekávat, že budeme dál v klidu sedět u dortu. Tak jsme šli na záchod. Nejen kvůli potřebě, ale hlavně ze zvědavosti. A ano! Ty toalety jsou opravdu naprosto úchvatné.

Člověk by asi nečekal, že při prezentaci historického zámku budeme nadšeně natáčet záchody, ale tady jsme zkrátka museli udělat výjimku. Bylo nám okamžitě jasné, že je do výsledné prezentace prostě zakomponujeme. Když jsme se o tom zmínili Filipovi, pobavilo ho to. Vysvětlil nám totiž, že dnešní toalety se nacházejí na stejném místě, kde byly latríny už v minulosti. A zároveň nám řekl, že má velkou radost, že jsme si jich všimli. Kdykoli totiž podle jeho slov o zámeckých toaletách mluví v nějakém pořadu, vždycky mu je nakonec vystřihnou. Tak jsme mu slíbili, že u nás rozhodně ne. Když už má zámek toalety, které návštěvníci chodí obdivovat, zaslouží si svůj prostor.

Interiéry jsme měli prozkoumané, nádvoří nafocené, kavárnu natočenou a dokonce i toalety zdokumentované. Zbývala nám zámecká zahrada. A právě tady jsme chtěli mít Filipa znovu s sebou. Požádali jsme ho proto, zda by se s námi šel projít, protože jsme zároveň potřebovali, aby nám přímo do kamery řekl pozvánku k návštěvě.

Vyrazili jsme tedy společně ven. A asi nic nás nepřipravilo na to, co jsme tam uviděli. Takovou zámeckou zahradu jsme jaktěživi neviděli. A především tu skalku. Tedy… „skalka“ je možná dost nedůstojné označení. Spíš maxiskalka – obrovská, propracovaná, naprosto boží a na pohled až neuvěřitelně příjemná. Člověk mohl chodit kolem a pořád objevovat další a další detaily. Byla za ní vidět neskutečná práce. Všechno do sebe zapadalo, zahrada působila upraveně, ale přitom ne sterilně, a my jsme chvílemi nevěděli, kam namířit fotoaparát dřív.

Původně jsme vůbec nečekali, že bychom v areálu zámku mohli strávit nějak zvlášť dlouhou dobu. Nakonec jsme zde byli přibližně pět hodin. A vůbec nám to tak nepřišlo. Právě to asi nejlépe ukazuje, jak moc nás Zámek Líšno překvapil.

Před příjezdem jsme měli v hlavě poměrně jednoduchý plán. Uděláme jeden příspěvek s fotografiemi, natočíme jedno video a pojedeme dál. Realita byla úplně jiná. Fotografií a materiálu bylo tolik, že z jedné plánované prezentace nakonec vznikly čtyři samostatné příspěvky.

První sloužil jako prezentace Bystřice společně s Líšnem. Jako úvodní fotografii jsme použili právě pohled na zámek, mimo jiné i proto, že jsme objevili místo, kde jsou na jednom sloupu současně dvě značky – konec Bystřice a začátek Líšna. Druhý příspěvek jsme věnovali samotnému zámku. Třetí post patří nádherné zámecké zahradě. A čtvrtý příspěvek odhaluje kouzelné interiéry.

Ještě výrazněji se ale naše původní představa rozpadla u videí. Z jednoho plánovaného videa jich nakonec vzniklo sedm. První ukazuje velkolepé zámecké nádvoří. Druhé představuje samotný zámek a především skutečnost, že je konečně otevřený veřejnosti. Třetí jsme věnovali zámecké zahradě. Čtvrté video patří zámecké kavárně s toaletami v úvodu. Pátý reel je komentované a na různých místech areálu v něm vyprávíme přibližně 700 let historie zámku. Šesté video jsme postavili na detailech, kterých si běžný návštěvník možná vůbec nevšimne. My jsme původně hledali především nejrůznější okrasné prvky, ale Filip nás upozornil, že mezi takové detaily můžeme s trochou humoru zařadit třeba i ceník. Takže i ten dostal svůj prostor. A sedmé, poslední video jsme pojali trochu jinak. Líšno totiž dnes známe jako zámek. Jenže dříve zde stál hrad. Proto vzniklo video s jednoduchým názvem: Hrad nebo zámek? A samozřejmě jsme zde také umístili naši magnetku v rámci hry Ulov magnetku, které jsme však natočili až při následujícím výletu.

Když jsme si potom uvědomili, kolik materiálu jsme během těch několika hodin vytvořili, bylo nám jasné, že tahle spolupráce dopadla úplně jinak, než jsme původně plánovali. A rozhodně v tom nejlepším možném smyslu.

Jakmile jsme kolem 17. hodiny opustili areál zámku Líšno, pustili jsme se ještě do focení zbytku vesnice. Samotným zámkem totiž naše návštěva Líšna nekončila. V rámci projektu se snažíme zachytit celé obce i jejich jednotlivé části, a tak jsme po několika hodinách strávených v zámeckém areálu pokračovali dál po území Bystřice.

Další zastávkou byl Líštěnec. Celá osada působila spíš jako obydlená křižovatka ve tvaru písmene T a nikde jsme neviděli žádnou klasickou značku s názvem místa. Na jedné zahradě sekal trávu místní pán, a tak jsme se ho zkusili zeptat, jestli někde u silnice není značka Líštěnec, případně nějaké označení pro pěší, cyklisty nebo cokoli jiného, s čím bychom se mohli vyfotit. Ptali jsme se snad pětkrát a pokaždé trochu jinak, až jsme nakonec pochopili, že pán asi vůbec netuší, co od něj vlastně chceme. Tak jsme poděkovali a pokračovali dál. Líštěnec jsme tedy navštívili, jen bez tradiční fotografie u značky.

Následovaly Opřetice a potom Hutě, které jsme na území Bystřice objevili až přímo při cestě. Právě takové momenty máme na našich výletech rádi. Člověk může mít před sebou oficiální seznam míst, mapu i připravenou trasu, ale teprve v terénu zjistí, že realita bývá občas mnohem pestřejší. Hned po Hutích jsme pokračovali do Jinošic.

Další část Bystřice se podle oficiálních zdrojů jmenuje Kobylí a Plchov. Když jsme ale na místo dorazili, zjistili jsme, že se ve skutečnosti jedná o dvě samostatné osady. Nejprve jsme projeli Kobylí, které má svou vlastní značku, stejně jako osada Plchov. Pro nás tedy nebylo co řešit. Pokud přijedeme na dvě různá místa a každé z nich má vlastní označení, počítáme je jako dvě samostatně navštívená místa, nikoli jako jedno pouze proto, že jsou v oficiálním seznamu spojena pod jedním názvem.

Poté už jsme pokračovali dál přes Vojslavice, Hlivín, Strženec, Jeleneč, Jiřín, Ouběnice, Tožice a Radošovice. Po pěti hodinách strávených na zámku už jsme toho měli docela dost, ale seznam částí Bystřice byl stále dlouhý a my jsme chtěli využít každou zbývající hodinu dne. Právě proto jsme do oblasti přijeli už předchozí večer. Kdybychom měli během jediného dne absolvovat celou spolupráci na zámku a zároveň objet všechny místní části, mohli bychom kolem většiny z nich tak maximálně projet autem a mávnout jim z okénka.

Posledním místem, kam jsme toho dne dorazili, byly Petrovice. Ani tady jsme však nenašli žádnou značku. Když jsme si místo projeli a rozhlédli se kolem sebe, začalo nám docházet proč. Petrovice totiž nepůsobily jako klasická obydlená osada, ale spíš jako část území, kde se nachází několik firem a provozoven. Alespoň podle toho, co jsme při návštěvě viděli, to nevypadalo, že by zde někdo skutečně bydlel.

Právě i takové případy nám ale ukazují, proč je pro nás důležité jezdit přímo do terénu a nespoléhat se jen na seznamy. Někde najdeme osadu, která v přehledech vůbec není. Jinde jsou dvě samostatná místa vedena pod jedním společným názvem. A pak přijedeme do části obce, která oficiálně existuje, ale na místě nenajdeme ani značku, ani klasickou obytnou zástavbu.

Tím jsme měli konečně hotovo. Během dvou dnů se nám podařilo nafotit celou Bystřici se všemi 29 částmi, což při pohledu na původní seznam rozhodně nevypadalo jako úplně snadný úkol. O to větší radost jsme měli, že jsme to zvládli, a mohli jsme se konečně vydat dál.

Tentokrát už jsme žádnou další obec cestou nefotili a zamířili bez přestávky za Tomovými bývalými studenty. Cílem byla Stříbrná Skalice, kde na nás čekala Lucka se svým manželem a také další bývalí studenti dálkového studia – Ivka a Kuba.

Po celém dni pobíhání po zámku a objíždění jednotlivých částí Bystřice jsme se najednou ocitli úplně v jiném světě. Místo map, foťáků a hledání značek jsme si sedli společně ke stolu a začalo vzpomínání na dobu studia. Samozřejmě došlo i na nejrůznější historky ze školy a hlavně na maturitní zkoušku, kolem které se vždy najde dost zážitků k vyprávění. Bylo se čemu smát a večer utekl mnohem rychleji, než jsme čekali.

Lucka nám navíc připravila večeři, takže po dlouhém dni přišla vhod nejen společnost, ale i pořádné jídlo. O to příjemnější bylo, že jsme tentokrát nemuseli nic hledat, nikam jezdit ani čekat dvě hodiny na pizzu. Prostě jsme si sedli, povídali si a užívali večer v klidu.

Později se s námi Ivka rozloučila a odjela domů do Sázavy. Jenže ne nadlouho. Už tehdy jsme totiž věděli, že se za ní následující ráno ještě podíváme, protože jsme měli v plánu společnou snídani.

Lucka nás na noc ubytovala v pokoji pro hosty za domem. A musíme říct, že po několika dnech cestování to bylo naprosto ideální. Měli jsme vlastní prostor, úžasné soukromí a hlavně ticho. Žádné projíždějící auto, žádný ruch na chodbě ubytovny, žádné přemýšlení, kdo se kde pohybuje. Jen klid.

Dali jsme si spršku, zalezli do postele a tentokrát už opravdu nebyl důvod cokoli prodlužovat. Po takovém dni jsme usnuli skoro okamžitě.

Ve čtvrtek 23.07.2026 jsme se probudili v naprostém klidu našeho pokoje pro hosty za domem Lucky ve Stříbrné Skalici. Když jsme přišli k ní domů, Lucka už byla vzhůru a společnost jí dělal také Kuba. My jsme ale dlouhé ranní posezení neplánovali, protože v Sázavě už na nás čekala Ivka a společně jsme měli vyrazit na snídani.

Do Sázavy jsme jeli dvěma auty. Lucku jsme totiž nechtěli zatěžovat naším následným objížděním všech částí města. Ona proto vzala Kubu a my jsme vyrazili vlastním autem, abychom se po společném programu mohli odpojit a pokračovat ve focení sami.

Setkali jsme se v centru Sázavy v kavárně Myš Café, kde jsme si dali opravdu povedenou snídani. Místo klasického rohlíku se šunkou na nás čekaly jejich vyhlášené obložené chleby, k tomu káva a samozřejmě jsme neodolali ani dezertu. A když přišlo na placení, Lucka vlastně ani nedostala příležitost protestovat. Ve chvíli, kdy měla platit, jsme s velkým potěšením přiložili kartu my. Po předchozím večeru, kdy se o nás postarala ona, nám přišlo naprosto samozřejmé, že tentokrát snídani vezmeme na sebe.

Po snídani jsme si dali okružní cestu po obci a dále nás Ivka chtěla vzít ještě k Huti František, bývalému areálu sklářské hutě, kde se dnes konají nejrůznější kulturní akce a funguje zde i občerstvení. Původní plán byl přitom úplně jednoduchý – jen nám místo ukázat, chvíli se podívat a pokračovat dál.

Jenže podobné plány nám příliš často nevycházejí.

Uvnitř jsme narazili na Martina Kutchana a Ivka se ho zeptala, zda se můžeme po areálu trochu projít. Místo obyčejného „ano“ přišla nabídka, kterou jsme vůbec nečekali: že nás rovnou provede.

A tak jsme najednou měli soukromou komentovanou prohlídku celé bývalé hutě. Prošli jsme jednotlivé prostory a dostali se také do muzea, kde jsme si mohli prohlédnout vystavené skleněné výrobky i nejrůznější další kuriozity spojené s historií místa. Z krátké zastávky se tedy opět stalo něco mnohem zajímavějšího, než jsme měli původně v plánu.

Další zastávkou byl Sázavský klášter. A tady jsme zůstali stát s otevřenou pusou prakticky hned po příchodu. Areál v sobě spojuje několik různých stavebních období a právě jejich kontrast je na něm fascinující. Vedle dnešního poutního kostela sv. Prokopa se tyčí monumentální torzo nedokončeného gotického trojlodního chrámu s vysokou věží. Stavba nebyla nikdy dokončena a právě její obrovské otevřené oblouky bez střechy působí skoro neskutečně.

Samozřejmě jsme fotili jako o život. A u nedokončeného chrámu nám bylo okamžitě jasné, že fotografie stačit nebudou. Tohle místo si přímo říkalo o vlastní reel. Nakonec jsme ho skutečně natočili a později se ukázalo, že jsme se trefili – video mělo docela pěkný úspěch. Ani se tomu moc nedivíme. Taková stavba se jen tak někde nevidí.

Ze Sázavského kláštera jsme pokračovali do přírody na Krkavčí skály. Cestou jsme narazili na Prokopův lesní špajz, což přišlo v pravou chvíli. Občerstvili jsme se a potom pokračovali dál až k oběma vyhlídkám. Na jedné z nich stojí kříž a právě tady jsme se rozhodli zanechat také naši dřevěnou magnetku, aby si kromě výhledu mohl někdo z dalších návštěvníků odnést i malou vzpomínku od Dvou kocourů na cestách.

Když jsme se vrátili zpátky k autu, zajeli jsme ještě k Ivce domů. Tady už jsme se rozloučili, protože společná část našeho dne končila a před námi byla práce, kterou za nás nikdo jiný udělat nemohl – dofotit celou Sázavu.

Podle běžně dostupných přehledů má Sázava kromě samotného města části Bělokozly, Čeřenice, Černé Budy a Dojetřice. Jenže stejně jako už tolikrát předtím jsme při jízdě v terénu zjistili, že realita je o něco zajímavější. Čeřenice, Bělokozly a Dojetřice skutečně tvoří samostatné osady, které jsme postupně navštívili. Černé Budy jsou oproti tomu místní částí přímo za značkou Sázava, takže nejde o oddělenou osadu, do které bychom přijeli přes vlastní označení.

Jenže při projíždění okrajových částí města jsme narazili ještě na Poříčko, Trucovnu a Plužiny – a všechny tři měly vlastní ceduli. Takže zatímco podle původního seznamu jsme měli pracovat se čtyřmi názvy, naše vlastní cestovatelská evidence nakonec ukázala šest samostatných osad. Přesně kvůli takovým situacím jsou naše počty často jiné než jednoduché číslo převzaté z internetu. My totiž jednotlivá místa skutečně projíždíme a evidujeme podle toho, co najdeme přímo v terénu.

Poslední byly Dojetřice, které jsme dofotili přibližně kolem třetí hodiny odpoledne. Tím jsme mohli Sázavu konečně označit za hotovou a vydali jsme se zpátky do Stříbrné Skalice za Luckou.

Jakmile jsme přijeli, naše auto dostalo na chvíli volno. Přesedli jsme k Lucce a společně vyrazili do Kostelních Střimelic a Hradových Střimelic. Potom jsme se vrátili do samotné Stříbrné Skalice a prošli si ji společně pěšky. Bylo příjemné mít tentokrát vedle sebe někoho místního a nemuset všechno hledat pouze podle mapy.

Po focení jsme si ještě sedli na dvoře na kávu a chvíli povídali. Jenže den se pomalu chýlil ke konci a my jsme měli před sebou ještě poslední nesplněnou položku – Hradec. Rozloučili jsme se tedy s Luckou, poděkovali jí za večeři, nocleh, společnost i celé zázemí a vyrazili nafotit poslední část Stříbrné Skalice. A tím bylo skutečně hotovo. Žádná další obec. Žádná další odbočka. Žádné „když už jedeme kolem, ještě se podíváme sem“. Byl totiž čtvrtek a čtvrtek pro Toma znamená jediné. Ve 22 hodin musí stát v Plzni za mikrofonem a moderovat LERYoke Show.

Takže jsme po posledním snímku zadali do navigace Plzeň a tentokrát skutečně jeli bez jediné zastávky domů. Za sebou jsme nechávali tři dny plné zámku Líšno, desítek vesnic a osad, nečekaných komentovaných prohlídek, setkání se starými známými, nové spolupráce, Sázavského kláštera, vyhlídek i míst, která jsme původně neměli ani ve svých seznamech.

Nafotili jsme tedy celkem 3 obce a 37 přidružených vesniček (či částí obcí).

Během tohoto výletu jsme najeli celkem 500 kilometrů. Celkově od počátku našeho projektu 29.05.2022 jsme najeli již 51.094 km.

Pokud by nám některý z čtenářů chtěl ve své obci nabídnout gauč v obýváku, chatu v horách nebo u přehrady, anebo by chtěl spolupracovat např. výměnou za reklamu na našem účtu za ubytování v penzionu anebo večeři zdarma (či se slevou), budeme rádi, když nám vyplníte náš objednávkový formulář pro návštěvu obce. Formulář může vyplnit i ten, kdo by nás jen chtěl vidět, pokecat s námi a provést nás. Vzhledem k tomu, že nyní jezdíme v Peugeotu Rifter, kde máme vlastní ložnici, jako podpora na cestách nám postačí i jen sprcha a kousek zahrady. Také budeme nadšení, když nám zanecháte svůj follow na instagramové stránce CZECHVISITORS. A pokud byste nás chtěli podpořit více, podívejte se na to, kolik vlastně náš projekt stojí.

Těšíme se na vás.