Tentokrát nás naše cesta zavedla pořádně daleko od domova – až do Zlínského kraje. A měli jsme k tomu naprosto ideální příležitost. Míšovi rodiče si společně se svými přáteli pronajali chalupu a nabídli nám, že tam s nimi můžeme několik nocí zůstat.
Taková nabídka se samozřejmě neodmítá. Mohli jsme strávit nějaký čas s rodinou, zároveň pokračovat v našem projektu a hlavně vůbec neřešit, kde budeme několik nocí spát. Když člověk vyrazí tak daleko od Plzně, je zajištěné nocování obrovská výhoda. Nemusíme se každý večer vracet stovky kilometrů domů ani hledat ubytovnu, penzion nebo někoho ze sledujících, kdo by nám poskytl postel. Můžeme prostě celé dny objíždět okolí, fotit vzdálené obce a večer se vrátit na stejné místo.
Jenže ještě než jsme se vůbec pořádně rozjeli směrem na Moravu, vzpomněli jsme si na jeden rest z našeho předchozího výletu.
Při návštěvě zámku Líšno jsme zde strávili přibližně pět hodin. Fotili jsme, natáčeli nádvoří, interiéry, zahradu, kavárnu, toalety, komentované video o historii a další obsah, až z původně plánovaného jednoho příspěvku a jednoho videa vznikla pořádná zásoba materiálu. A právě při tom všem jsme úplně zapomněli na něco, co jsme přitom měli v plánu od začátku – schovat v areálu naši magnetku v rámci hry Ulov si magnetku.
Naší první zastávkou v sobotu 25.07.2026 se proto stal znovu zámek Líšno. Znovu jsme se pozdravili s Filipem, se kterým jsme před několika dny tvořili naši rozsáhlou prezentaci zámku, a tentokrát už jsme na magnetku opravdu nezapomněli. Natočili jsme video z jejího schovávání a umístili ji někde v areálu tak, aby si pro ni mohl některý z našich sledujících přijít.
Jenže mezitím jsme na Instagramu narazili na něco zajímavého. Projekt MyLand, který má stejně jako my vlastní aplikaci a podobně jako my umisťuje na různá místa magnetky jako odměnu pro turisty, zveřejnil video, že tři jejich magnetky čekají právě na zámku Líšno. Tedy dvě již byly pryč. A ta třetí? Rozhodli jsme se ji najít.
Podle videa měla být umístěná na lampě. Když jsme ale přišli na místo, na lampě nic nebylo. Během přibližování se k místu jsme zdálky viděli, jak leží na trávníku asi dva metry od lampy. Nejspíš ji z původního místa shodil vítr. Každopádně jsme měli štěstí. Magnetka tam stále byla a jejími nálezci jsme se stali právě my.
A protože si myslíme, že podobně zaměřené cestovatelské projekty by se měly navzájem podporovat, přišlo nám hezké udělat z nálezu něco víc než jen odnést magnetku a pokračovat dál. Rozhodli jsme se natočit video a dát tím projektu MyLand prostor na našem profilu. Vždyť sami moc dobře víme, kolik práce stojí vymyslet podobnou hru, vyrobit magnetky, rozvážet je po republice a snažit se díky nim motivovat lidi k cestování.
Takže jsme se opět ocitli na stejném místě, kde jsme byli před několika dny, a zase jsme zde strávili mnohem více času, než jsme původně plánovali. Nakonec jsme ale museli pokračovat. Čekala nás ještě dlouhá cesta na Moravu a rozhodně jsme nechtěli dorazit na chalupu někdy hluboko v noci. Zároveň jsme si ale říkali, že když už jedeme přes půl republiky, byla by škoda cestou vůbec nic nenafotit. Když jsme tedy při cestě k dálnici narazili na samostatnou obec Třebešice v okrese Benešov, rovnou jsme zastavili a zdokumentovali ji.
Chvíli po třetí hodině odpoledne jsme konečně najeli na D1 a vyrazili směrem na Brno. Přibližně o dvě hodiny později jsme se ocitli v okrese Třebíč, kde jsme si vytipovali několik samostatných vesniček, které bychom mohli cestou zvládnout. Postupně jsme nafotili Čikov, Pucov a Jasenici.
Právě Jasenice nám ale připravily další větší zastávku. Nachází se zde totiž Jezevčí jeskyně a vedle ní stojí pořádný mamut vyrobený ze dřeva a látky. Když jsme ho viděli, bylo nám okamžitě jasné, že tohle místo nebude jen na dvě fotografie a rychlý odjezd. Mamut byl perfektním prvkem do videa a samotná jeskyně zase ideálním místem, kam umístit další naši magnetku. Navíc se k ní musí dojít pěšky, což máme pro naši hru rádi – když už si má někdo magnetku ulovit, může při tom alespoň objevit něco zajímavého.
Míša ovšem z jeskyně takové nadšení jako Tom neměl. Dovnitř se mu příliš nechtělo, ale Tom ho nakonec přemluvil. Jenže čím déle jsme byli uvnitř, tím méně příjemně se tam Míša cítil. Začaly ho přepadávat pocity klaustrofobie a bezmoci a každou chvíli prosil, jestli už bychom nemohli jeskyni zase opustit. Takže zatímco Tom by nejraději ještě něco natočil, Míša měl jediný cíl – znovu spatřit denní světlo.
Navíc jsme zjistili, že jsme si pro návštěvu vybrali docela zajímavý okamžik. V okolí byl právě postavený tábor a samotná jeskyně sloužila jako přírodní chladnička. Uvnitř byly uložené potraviny, kterým chlad jeskyně očividně svědčil více než letní teploty venku.
Nakonec jsme natočili, co jsme potřebovali, magnetku nakonec schovali do mamuta a vydali jsme se zpátky k autu.
Cestu jsme využili také k tomu, abychom připravili něco ke zveřejnění na Instagramu. Přemýšleli jsme, co z dnešního cestování našim sledujícím ukážeme, a nakonec jsme se vrátili k magnetce MyLand, kterou jsme před několika hodinami našli na Líšně.
Sami moc dobře víme, jak je pro podobnou hru důležité, aby nálezce dal vědět, že magnetku odnesl. I u naší hry Ulov si magnetku potřebujeme zpětnou vazbu, abychom mohli místo z aplikace odstranit a neposílali další turisty hledat něco, co už tam dávno není. Přišlo nám proto správné udělat přesně to, co bychom chtěli od našich vlastních lovců.
Původně jsme měli v plánu pouze krátkou Story, jenže když už jsme video sestříhali, přidali hudbu, titulky a dali si s ním trochu práce, proto jsme se rozhodli, že z něj uděláme reel.
Celé video bylo od začátku do konce vlastně propagací cizího projektu. O nás samotných prakticky nebylo. Ukazovali jsme, jak jsme magnetku MyLand našli v trávě, naši radost z úlovku a následně jsme ještě v autě natočili detail celého balíčku. Ukázali jsme pytlíček s informačními materiály a vizitkou a samozřejmě jsme z něj vytáhli také samotnou magnetku, aby ji naši sledující i lidé mimo náš profil viděli pěkně zblízka a v celé její kráse. Též jsme jako úvodní fotografii videa nastavili právě ulovenou magnetku MyLand.
Byla by podle nás obrovská škoda takový obsah schovat pouze do příběhu s omezenou životností. Reel má úplně jiný dosah a díky němu se o zajímavém cestovatelském projektu mohli dozvědět lidé, kteří o něm do té doby třeba vůbec nevěděli. Video jsme tedy zveřejnili a MyLand nastavili jako spolupracovníka. A čekali jsme, že budou mít radost.
Popravdě jsme si ani na vteřinu nepřipustili možnost, že by to mohlo dopadnout jinak. Proč také? Kdyby byla situace obrácená, někdo našel naši magnetku, natočil o jejím ulovení celý reel, věnoval jeho obsah propagaci našeho projektu a pozval nás ke spolupráci, přijali bychom ji okamžitě. A stejně rychle bychom pod video napsali poděkování. Už jen proto, že sami víme, že není samozřejmostí, aby nám každý lovec vůbec oznámil, že magnetku našel. Natož aby o ní ještě vytvořil samostatný obsah pro své publikum.
Možná máme někdy příliš vysoká očekávání a automaticky předpokládáme, že ostatní lidé budou v podobné situaci reagovat stejně, jako bychom reagovali my. A i zde se potvrdilo, že realita je trochu jiná.
MyLand pod video žádný komentář nenapsal a spolupráci nepřijal. Alespoň nám však přišla soukromá zpráva: „Gratulujeme k objevení 😍 pokud hrajete/používáte naší aplikaci, tak mi prosím pošlete váš nick 🙏🏼 připíšu vám zkušenosti za nalezení magnetku 🥳🥳🥳“
Účet jsme přitom měli pod úplně stejným názvem jako na Instagramu. Aplikaci jsme si stáhli teprve nedávno a právě tento den ji poprvé skutečně použili. Též jsme se pokusili zaznamenat naši aktuální návštěvu zámku Líšno, jenže na parkovišti nám aplikace odmítla místo uznat jako objevené, protože jsme byli „až“ na parkovišti a nikoli dostatečně blízko samotnému bodu. Vrátit se zpátky k zámku už se nám kvůli tomu nechtělo.
Když už bylo jasné, že naše video viděli, ale spolupráci nepřijali, zeptali jsme se přímo, zda je to proto, že se jim reel nelíbí a jestli na něm můžeme něco změnit. Vysvětlili jsme, že jsme původně chtěli zveřejnit pouze Story, ale nakonec jsme během cesty z úlovku vytvořili plnohodnotný reel.
Odpověď nás trochu překvapila. Dozvěděli jsme se, že video je podle nich super a že ho hned sdíleli ve Stories. Zároveň nám ale vysvětlili, že pokud je někdo označí nebo přidá ke spolupráci, obsah standardně pouze sdílejí právě do Stories.
My jsme na to odpověděli, že kdybychom to věděli předem, dali bychom nález sami pouze do Stories. Na jejich profilu jsme totiž viděli i společné příspěvky s jinými účty, a proto nás napadlo, že bychom se jako dva podobně zaměřené projekty mohli navzájem podpořit. Zároveň jsme po této reakci předpokládali, že oni naši aplikaci nejspíš vůbec nemají a možná do té doby ani netušili, čemu se věnujeme, protože určitě neotevřeli náš profil.
A skutečně. Napsali nám, že spolupráce, které na profilu mají, byly vždy domluvené předem. O naší aplikaci prý do této chvíle neslyšeli, ale ocenili, že jsme se do její tvorby pustili, protože sami vědí, jak je něco takového náročné. Náš projekt označili za moc fajn, popřáli nám spoustu úspěchů a za video znovu poděkovali.
Jenže právě argument, že spolupráce musí být domluvená předem, nám v této konkrétní situaci příliš logický nepřišel. Jak máme předem domlouvat spolupráci na videu o nalezení magnetky, když samotný princip hry spočívá v tom, že člověk předem neví, zda na místě magnetka ještě bude? Kdybychom napsali: „Zítra jedeme hledat vaši magnetku, přijmete potom spolupráci?“, a někdo ji mezitím odnesl, žádné video by vůbec nevzniklo. A změnilo by to vůbec něco?
Proto jsme odpověděli už trochu sarkasticky: „Protože ty předem domluvené spolupráce jsou vždy lepší – to je jasné! 😊 A také proto, že při nejistotě magnetek na místě se to dá na 100 % předem domluvit.“
A rozhodli jsme se udělat ještě jednu věc.
Pokud MyLand považoval náš reel pouze za obsah vhodný ke sdílení ve Stories, chtěli jsme mezi námi zachovat stejný přístup z obou stran. Jejich Story totiž za 24 hodin zmizí, zatímco náš reel by na profilu zůstal dlouhodobě a dál propagoval jejich projekt. Napsali jsme jim proto, že jsme se rozhodli mít mezi našimi dvěma projekty férový vztah a protože Story trvá jen 24 hodin, náš reel jsme archivovali.
A skutečně jsme to udělali. Video, do kterého jsme během cesty vložili čas, sestříhali ho, otitulkovali, přidali hudbu a celé ho věnovali jejich projektu, z našeho profilu zmizelo.
Na tuto poslední zprávu už žádná odpověď nepřišla. Pouze zobrazeno.
Celá situace nás docela zamrzela a zároveň překvapila, protože jsme v ní příliš logiky neviděli. Nešlo nám o to, aby nám někdo za video něco dával. Sami jsme magnetku našli, sami jsme se rozhodli vytvořit obsah a sami jsme chtěli jiný cestovatelský projekt podpořit. Právě proto jsme automaticky očekávali radost z toho, že někdo jejich hru nejen hraje, ale ještě ji dobrovolně představí svému vlastnímu publiku.
Možná právě tady byl problém v našich očekáváních. Uvažovali jsme podle toho, jak bychom reagovali my, kdyby někdo totéž udělal pro CZECHVISITORS. Každopádně tím pro nás byla celá záležitost uzavřená. Follow jsme odebrali, aplikaci odinstalovali. Beztak oni naši aplikaci neměli a ani se neobtěžovali nás sledovat zpět.
Většina této konverzace probíhala za jízdy po dálnici, zatímco jsme se postupně přibližovali k chalupě ve Zlínském kraji.
Když jsme konečně dorazili, čekali tam na nás Míšovi rodiče se svými přáteli. Všichni jsme se přivítali a po celodenním cestování jsme začali řešit už jen jedinou důležitou věc – kde budeme spát.
Na verandě jsme proto rozložili naše matrace, které běžně vozíme v autě, a vytvořili si z nich vlastní provizorní postel. Vlastně jsme tak dostali ideální kombinaci obou světů. Pořád jsme spali na našich cestovatelských matracích, na které jsme zvyklí, ale tentokrát jsme měli nad hlavou střechu, kolem sebe rodinu a hlavně jistotu, že další den nemusíme večer znovu přemýšlet, kde složíme hlavu.
Po chvíli jsme se tedy uložili ke spánku. Zlínský kraj na nás mohl počkat do rána.
V neděli 26.07.2026 jsme den zahájili společnou rodinnou snídaní. Kolem deváté hodiny jsme se s ostatními rozloučili, protože zatímco rodiče se svými přáteli vyrazili do Zlína, my jsme měli úplně jiný program. Chtěli jsme pořádně zdokumentovat území obce, ve které jsme nocovali.
Samotná vesnice Salaš se přitom nacházela od naší chalupy docela daleko. Ještě než jsme se vůbec dostali k autu a vyrazili jejím směrem, objevili jsme ale v mapě jednu kuriozitu prakticky za rohem. Jmenovala se Vylízaná skála.
Už jen kvůli tomu názvu bylo naprosto jasné, že tam musíme. A když už se nějaké místo jmenuje Vylízaná skála, byla by skoro škoda tam pouze dojít, udělat fotografii a zase odejít. Okamžitě nám bylo jasné, že tady vznikne další video a zároveň zde schováme magnetku v rámci naší hry Ulov si magnetku.
V mapách jsme si našli trasu a samozřejmě jsme zvolili pokud možno tu nejkratší. Člověk by očekával, že když je nějaká cesta zakreslená v mapě, bude po ní také možné jít.
No…
Po nějaké době se cesta začala postupně ztrácet, až zmizela úplně. Najednou jsme se místo pohodlné procházky prodírali klestím, přelézali větve a hledali, kudy se vůbec dostaneme dál. Větve nás šlehaly do rukou i do obličeje a my jsme stále doufali, že když už jsme se vydali právě tudy, musí nás ta cesta přece někam dovést.
Nakonec jsme se opravdu vyškrábali až nahoru. Jenže skála nikde.
Místo ní jsme mezi stromy zahlédli něco úplně jiného – chalupu, ve které jsme nocovali. Po tom všem prodírání lesem bylo docela komické zjistit, že jsme se vlastně celou dobu pohybovali jen kousek od místa, odkud jsme ráno vyšli. A to jsme tam šli téměř hodinu.
Pokračovali jsme tedy po skalnatém hřebenu dál, až jsme konečně objevili samotnou Vylízanou skálu. A tady už jsme mohli uskutečnit všechno, co nás napadlo okamžitě po přečtení jejího názvu. Ano! Skálu jsme olízli. Když už se jmenuje Vylízaná, bylo by téměř neslušné neověřit si to osobně.
Samozřejmě jsme u toho natočili video a naši magnetku ukryli do jedné z „vylízaných“ děr ve skále. Člověk kvůli nim musí někam dojít, něco zajímavého objevit a zároveň si z výletu může odnést malou odměnu.
Když jsme se potom rozhlédli kolem sebe, všimli jsme si pod skálou vykácené části lesa. A ještě zajímavější bylo, že úplně dole vedla cesta, po které normálně chodili lidé. Tak jsme si řekli, že zpátky už opravdu nebudeme absolvovat stejnou lesní bojovku jako cestou nahoru, a vydali jsme se právě tudy.
Přibližně za deset minut jsme stáli zpátky u chalupy. Deset minut. Bez klestí. Bez větví v obličeji. Bez škrábanců!
Kdybychom tohle věděli předem, ušetřili bychom si spoustu času a hlavně několik šrámů na rukou a v obličeji. Ale zase bychom neměli příběh o tom, jak jsme si na Vylízanou skálu vybrali snad jedinou cestu, která vlastně žádnou cestou nebyla.
Po návratu jsme konečně nasedli do auta a vyrazili do samotné Salaše, do které Vylízaná skála spadá. Přestože jsme od ní byli vzdušnou čarou poměrně blízko, autem nám cesta zabrala přibližně dvacet minut.
A ani v Salaši jsme nezůstali jen u focení návsi a místních zajímavostí. Vyrazili jsme pěšky také na rozhlednu. Když už jsme absolvovali další pěší cestu na zajímavé místo, bylo rozhodnuto – další magnetka poputuje právě sem. Natočili jsme tedy další video a nechali na rozhledně toho dne druhou malou odměnu pro některého z turistů.
Ze Salaše jsme pokračovali do nedalekého Jalubí. Tady nás zaujal rozsáhlý vinohrad a především rozhledna, která stojí přímo mezi řadami vinné révy. Kombinace vinice, rozhledny a výhledu nám přišla natolik zajímavá, že jsme ani chvíli nepřemýšleli, zda sem další magnetka patří. Samozřejmě že patří.
Během jediného dne jsme tak měli za sebou Vylízanou skálu, rozhlednu v Salaši a další rozhlednu mezi vinicemi v Jalubí. Pro hru Ulov si magnetku to byl rozhodně úspěšný den.
Potom už jsme se pustili do klasického objíždění obcí v okrese Uherské Hradiště. Postupně jsme navštívili a nafotili Traplice, Jankovice, Sušice, Hustěnovice, Babice, Kudlovice a Košíky. A právě na území Košíků jsme narazili na další místo, které nám trochu zamotalo naše vlastní statistiky. U silnice totiž stála klasická bílá značka s názvem: PRŮMYSLOVÁ ZÓNA
Možná jde skutečně jen o obyčejnou průmyslovou zónu a název nemá žádný hlubší význam. Jenže cedule vypadala prakticky stejně jako označení jiných osad a místních částí, které během cestování běžně navštěvujeme. A tak jsme udělali to, co děláme vždycky. Zastavili jsme. Vyfotili jsme se u ní a do našeho vlastního seznamu ji započítáme jako další navštívené místo.
Když před námi někde stojí bílá místní značka s vlastním názvem, těžko můžeme předstírat, že jsme ji neviděli jen proto, že nám ji žádný oficiální seznam dopředu nenabídl. Právě podobné nálezy jsou ostatně jedním z důvodů, proč se naše vlastní počty navštívených míst postupně liší od jednoduchých seznamů obcí a jejich částí.
Po Košíkách už bylo po sedmé hodině večer a my jsme si řekli, že by bylo možná vhodné začít se vracet. Rodičům jsme totiž slíbili, že tentokrát přijedeme na chalupu o něco dříve, abychom spolu také nějaký čas skutečně strávili.
Podle vzdálenosti vzdušnou čarou to vypadalo skoro směšně. Od chalupy nás dělilo přibližně pouhých pět kilometrů. Jenže vzdušnou čarou může cestovat maximálně tak pták. My jsme potřebovali jet po silnici. A cesta zpátky nám zabrala přibližně půl hodiny. Navíc vedla přes samostatnou obec Lubná v okrese Kroměříž. A opravdu si někdo myslel, že projedeme samostatnou obcí, kterou ještě nemáme nafocenou, a budeme předstírat, že jsme ji neviděli? Samozřejmě že ne.
Když už jsme tudy museli projet, rozhodli jsme se Lubnou ještě v rychlosti zdokumentovat. Tentokrát jsme se opravdu snažili nezdržovat, protože naše představa „přijedeme dnes dříve“ začínala být s každou další minutou poněkud méně přesvědčivá.
Na chalupu jsme tak nakonec dorazili – jak jinak – při stmívání. Takže z plánovaného dřívějšího návratu zase nic moc nebylo. Tentokrát už jsme ale žádný další program nevymýšleli. Chvíli jsme poseděli s rodinou, povídali si o tom, co kdo během dne zažil, dali si něco malého k jídlu a potom jsme se znovu přesunuli na naši verandu.
V pondělí 27.07.2026 jsme si po snídani dali pro změnu společný program úplně všichni. Tentokrát neodjížděla rodina jinam a my jinam, ale vyrazili jsme společně na rozhlednu, která se nacházela přibližně dva kilometry chůze od chalupy.
Cesta vedla kolem Vylízané skály, takže jsme alespoň mohli rodině ukázat místo, kvůli kterému jsme předchozí den absolvovali naši soukromou lesní překážkovou dráhu. Tentokrát už jsme samozřejmě věděli, kudy se chodí normálně.
Na rozhledně Brdo v Roštíně samozřejmě nemohla chybět další magnetka. Tentokrát se ale hlavní hvězdou videa nestali ani Tom, ani Míša, ale malý Tomášek, který si moc přál natočit s námi nějaké video. Této příležitosti jsme rádi využili a právě on se stal hlavním hercem při schovávání magnetky.
Cestou zpátky už nám začalo pořádně kručet v žaludku, a tak jsme se kolem poledne všichni zastavili v restauraci na Bunči, jen kousek od chalupy. A právě tady jsme si odnesli zážitek, který člověk vypráví ještě dlouho.
Už samotné objednávání bylo trochu dobrodružství. Bylo nás sedm a platili jsme ve třech samostatných skupinkách. Možná právě proto nám pak kuchyně rozdělila i jídlo na tři časové etapy. Zatímco první skupina už měla prakticky dojedeno, poslední teprve čekala, až zazvoní pager. Přitom jsme si všichni objednávali ve stejnou chvíli a k tomu totožné jídlo a nikdo další mezitím objednávku nezadával.
K tomu se ještě zamíchala čísla pagerů, takže pod jedním číslem bylo připravené jídlo úplně jiné skupiny. Kdybychom nebyli jedna rodina a navzájem nevěděli, kdo si co objednal, mohl si někdo klidně odnést cizí oběd.
Největší překvapení ale přišlo při objednávce polévky. Když jsme nahlásili kofolu, smažený sýr s přílohou a pak polévku, paní se nás vážně zeptala, jestli polévku chceme skutečně až po hlavním jídle. Když jsme překvapeně odpověděli, že samozřejmě ne, poučila nás, že pokud chceme polévku jako první, musíme ji také jako první nadiktovat. Objednávku proto musela smazat a zadat znovu v jiném pořadí.
Chvíli jsme přemýšleli, jestli je problém v systému, obsluze nebo někde mezi tím. A pak přišlo samotné jídlo. Porce nás překvapily svou velikostí. Dětská porce měla osm malých brambor a běžná dospělá verze jen o dvě víc. Všichni jsme koukali, jestli náhodou nedostali dětskou porci úplně všichni. Smažený sýr byl navíc tak tenký, že jsme ho ve strouhance skoro hledali. A trhané maso s hranolkami bylo podávané studené, což jsme předem netušili.
Obsluha navíc působila hodně zmateně a několikrát jsme se na něco ptali bez jakékoli reakce. Chápali jsme, že paní byla na provoz sama, ale celý oběd na nás působil spíš jako série drobných absurdních situací než příjemná pauza po výletu.
Když jsme se konečně najedli, pokračovali jsme všichni společně do Střílek. Právě tady totiž vyrůstal Míšův taťka a chtěl nám ukázat dům, ve kterém jako dítě žil.
Když jsme k domu dorazili, zrovna venku stála současná majitelka. Míšův taťka se trochu styděl ji oslovit, takže Tom situaci vyřešil po svém. Vyběhl po schodech nahoru, zavolal paní k vrátkům a vysvětlil jí, že právě tady Míšův taťka vyrůstal a zda by se nemohl alespoň na chvíli podívat dovnitř.
Paní nás pustila na zahradu. A pro Míšova taťku to byl opravdu silný okamžik. Mohl se po letech znovu projít po místě, kde vyrůstal, a porovnávat, co se změnilo a co naopak zůstalo. Ukazoval nám stromy, které kdysi sázel společně se svými rodiči, a bylo vidět, jak moc ho návrat do domu zasáhl. Neskutečně ho to dojalo.
A protože nebýt Tomovy drzosti – nebo možná spíš odvahy – pravděpodobně by se sám nikdy nezeptal, oba Míšovi rodiče mu pak po zbytek dne pořád děkovali, že se odhodlal zavolat a umožnil jim tenhle návrat do minulosti.
Potom jsme si společně prošli téměř celé Střílky, včetně místní hrobky. Když jsme se kolem čtvrté hodiny odpoledne rozdělili, rodiče se svými přáteli vyrazili na další výšlap a my jsme se vrátili k našemu klasickému programu – dofotit zbytek obce a pokračovat dál.
Další na řadě byla obec Chvalnov-Lísky. Její název sice působí jako jedno místo, ale ve skutečnosti jsme zjistili, že se jedná o dvě samostatné vesničky. Chvalnov má vlastní značku a stejně tak Lísky, takže v našem systému je samozřejmě počítáme jako dvě navštívená místa.
Potom jsme pokračovali do Cetechovic, kde nás ovšem úplně dostal místní opuštěný zámek. Stačil jeden pohled a bylo rozhodnuto. Okamžitě jsme začali zkoumat, jestli by náhodou nebyl na prodej. Člověk samozřejmě tak trochu žertuje, ale čím déle jsme si zámek prohlíželi, tím víc nás začalo zajímat, jaký je jeho skutečný stav a komu vlastně patří. Zjistili jsme, že je na něj uvalena exekuce, ale jeho majitel se ho údajně za žádnou cenu nechce vzdát. A tím byla naše krátká představa o koupi vlastního zámku zase rychle u konce.
Ale přiznáváme, že kdyby byla možnost opravdu reálná, asi bychom začali balit věci v Plzni ještě ten večer. Cetechovický zámek nás zaujal natolik, že jsme si bez problémů dokázali představit, jak tam jednou bydlíme a postupně ho opravujeme.
Cestou zpátky na chalupu jsme se konečně dostali také do Roštína, pod který spadá rozhledna, na níž jsme byli už dopoledne s rodinou. A znovu jsme si uvědomili, jak neuvěřitelně rozlehlá některá území obcí jsou. Člověk ráno stojí na rozhledně, která správně patří pod nějakou obec, a teprve večer se autem dostane do samotné vesnice. Na mapě vše působí blízko, ale skutečná cesta může vést úplně jinudy.
Když jsme se konečně vrátili na chalupu, hlavním tématem u večeře byl samozřejmě náš „nový zámek“. Rodičům jsme nadšeně vyprávěli, že jsme ho málem koupili. Samozřejmě nám nevěřili ani slovo. Ale kdyby ta možnost opravdu existovala, asi bychom o ní přemýšleli mnohem vážněji, než by od nás kdokoli čekal.
Pak už jsme jen poseděli s rodinou a začali si uvědomovat, že tohle je naše poslední noc na chalupě. Další den už nás čekalo balení, rozloučení a pomalá cesta zpátky směrem k Plzni. Ještě jednou jsme tedy ulehli na naši postel z matrací na verandě a užívali si poslední noc ve Zlínském kraji.
V úterý 28.07.2026 už bylo jasné, že se náš pobyt ve Zlínském kraji chýlí ke konci. Po společné snídani jsme si proto všechny věci postupně odnosili do auta, rozloučili se s chalupou a vyrazili na cestu.
První směr byl Zlín, kde jsme původně chtěli navštívit Roberta. Tentokrát mu to ale časově nevyšlo, takže jsme program rychle upravili a místo návštěvy se rovnou pustili do focení okolních obcí. První na řadě byly Tečovice, odkud jsme pokračovali přes Sazovice, Hostišovou, Mysločovice a Machovou. Všechny tyto obce leží v okrese Zlín, takže jsme si během dopoledne a odpoledne zase o něco rozšířili naši mapu navštívených míst.
Pak jsme se znovu přesunuli do okresu Kroměříž, tentokrát ale s naprosto konkrétním cílem. Čekaly nás totiž Pravčice.
Právě tato obec postoupila do druhého kola naší ankety Obec roku a získala titul Obec Zlínského kraje roku 2025. Stejně jako u dalších postupujících obcí jsme tedy potřebovali natočit novou videoprezentaci, která Pravčice představí ve finálovém hlasování.
A když už jsme se do tohoto okresu vraceli právě kvůli natáčení, byla by škoda zůstat jen u jediné obce. Společně s Pravčicemi jsme proto zvládli nafotit také Miškovice a Ludslavice.
Právě Ludslavice nám připravily jednu z těch menších radostí, které při cestování objevujeme úplnou náhodou. V mapách jsme narazili na místo, které tam vůbec nebylo zakreslené – nově vysazenou alej, na jejímž konci se nachází kaple. Takové spojení se nám líbilo natolik, že jsme měli okamžitě jasno, co uděláme. Samozřejmě jsme zde schovali další magnetku.
Z okresu Kroměříž jsme se potom přesunuli ještě do okresu Vsetín, kde jsme navštívili Kožušice a Malínky. Pak už jsme konečně najeli na D1 a pokračovali směrem kolem Brna domů.
Jenže to bychom nebyli my, kdybychom se spokojili pouze s jízdou po dálnici. Přibližně po hodině jsme se podívali na oblohu, zjistili, že je stále ještě dost světla, a rozhodli se, že by byla škoda ho nevyužít. Sjeli jsme tedy z dálnice a pustili se do dalšího focení. Postupně jsme tak stihli Meziříčko, Jersín, Arnolec, Stáj a Zhoř.
U poslední obce už jsme si s denním světlem opravdu příliš nepomohli. Zhoř jsme totiž fotili kolem 22. hodiny, takže tentokrát už šlo pěkně o noční dokumentaci. To nám ale vůbec nevadilo. Noční fotografie máme rádi, a když se podaří najít pěkně osvětlenou náves, kostel nebo jinou zajímavost, bývají někdy ještě hezčí než fotografie přes den.
Po Zhoři už jsme si ale opravdu řekli dost. Žádná další obec. Žádná další odbočka. Žádné „když už jsme tady“. Čekala nás ještě dlouhá cesta do Plzně a tentokrát jsme opravdu nechtěli řešit další nocleh někde po cestě. Důvod byl jednoduchý. Hned následující den, ve středu, nás čekal koncert slavné Diany Ross a ten jsme si rozhodně nechtěli pokazit tím, že budeme po dalším nočním přejezdu úplně mrtví.
Do Plzně jsme dorazili přibližně ve dvě hodiny ráno. Bylo to pozdě. Byli jsme unavení. Ale byli jsme doma. A hlavně jsme věděli, že hned následující den nás čeká úplně jiný druh zážitku než objíždění obcí, hledání značek, natáčení prezentací a schovávání magnetek. Čekala nás Diana Ross! A když už jsme kvůli ní odmítli další nocování někde po cestě a raději absolvovali noční přesun až domů, chtěli jsme si koncert užít opravdu naplno. A taky že jsme si ho užili.
Nafotili jsme tedy celkem 33 obce a 2 přidružených vesniček (či částí obcí).
Během tohoto výletu jsme najeli celkem 1.090 kilometrů. Celkově od počátku našeho projektu 29.05.2022 jsme najeli již 52.184 km.
Pokud by nám některý z čtenářů chtěl ve své obci nabídnout gauč v obýváku, chatu v horách nebo u přehrady, anebo by chtěl spolupracovat např. výměnou za reklamu na našem účtu za ubytování v penzionu anebo večeři zdarma (či se slevou), budeme rádi, když nám vyplníte náš objednávkový formulář pro návštěvu obce. Formulář může vyplnit i ten, kdo by nás jen chtěl vidět, pokecat s námi a provést nás. Vzhledem k tomu, že nyní jezdíme v Peugeotu Rifter, kde máme vlastní ložnici, jako podpora na cestách nám postačí i jen sprcha a kousek zahrady. Také budeme nadšení, když nám zanecháte svůj follow na instagramové stránce CZECHVISITORS. A pokud byste nás chtěli podpořit více, podívejte se na to, kolik vlastně náš projekt stojí.
Těšíme se na vás.