Naším hlavním cílem 95. poznávacího výletu byly tentokrát ostravské Michálkovice, které postoupily do finálového kola námi pořádané ankety Obec roku 2026. Natáčení jejich finálové prezentace jsme však měli domluvené až na pondělí 03.08.2026, a tak před námi vyvstala otázka, co uděláme s celým víkendem. Když už máme jet z Plzně prakticky přes celou republiku až do Ostravy, byla by obrovská škoda sednout v pondělí ráno do auta, odjet stovky kilometrů, natočit jednu prezentaci a zase se vracet domů. Začali jsme proto procházet náš seznam lidí, kteří nás někdy v minulosti pozvali do své obce na návštěvu, procházku, kávu nebo dokonce nabídli nocování. Říkali jsme si, že tentokrát máme ideální příležitost některé ze starších pozvánek konečně využít.
Jenže jsme postupně zjistili, že pozvánka stará několik let nemusí mít s pozvánkou v roce 2026 už vůbec nic společného. Někteří neměli čas, další nemohli a někteří jednoduše neodpověděli. A také jsme párkrát narazili způsobem, který nás docela překvapil. Jedním z těchto případů byla Choceň. Druhá velmi zvláštní zkušenost nás čekala se Skořenicemi.
Do obce Choceň jsme byli poprvé pozváni už 18.12.2022 kluky Fanym a Jirkou z instagramového profilu buznyvakci, kteří nás pozvali na kávu. O pár dní později jsme při jejich rekonstrukci domu vtipkovali i o tom, zda u nich jednou budeme moct přespat, když už to máme tak daleko. Tehdy nám odpověděli, že teoreticky ano, jen zatím možná na zemi, protože horní patro ještě nebylo hotové. K tématu jsme se s nadsázkou vrátili ještě 12.03.2024, kdy jsme se zeptali, zda už je pokoj pro hosty hotový. Odpověď tehdy zněla, že z něj nakonec bude pokojíček.
Když jsme se tedy 30.07.2026 při plánování další cesty znovu zeptali, zda už pokoj pro hosty mají, přišla překvapivě rázná odpověď, že si na noc domů cizí lidi nepouštějí. Samotnou změnu názoru bychom samozřejmě respektovali, jenže následně nám bylo tvrzeno, že jsme se o žádném nocování nikdy nebavili. Teprve po zaslání starší konverzace přišlo vysvětlení, že tehdy šlo pouze o teoretickou možnost a že mezitím svůj pohled změnili. A právě to nás na celé situaci zarazilo nejvíc – kdyby hned na začátku zaznělo prosté „ano, tehdy jsme o tom mluvili, ale dnes už to cítíme jinak“, vůbec nebylo co řešit. Místo plánované návštěvy Chocně tak po několika letech zůstala jen zvláštní konverzace a zjištění, že některá pozvání mají zkrátka kratší životnost než rekonstrukce domu. Nakonec nedošlo ani na tu původně plánovanou kávu, neboť nás zablokovali.
Docela nedaleko odtud se nachází obec Skořenice, kam nás kdysi pozval jeden gay pár s tím, že se můžeme kdykoli stavit na návštěvu a v případě potřeby u nich také přespat. Celou dobu jsme si psali úplně normálně, přátelsky, a nikdy nás ani ve snu nenapadlo, že by za nabídkou nocování mělo být něco jiného než obyčejná lidská pohostinnost. Poslední zprávu jsme ale od Lukáše dostali už v květnu roku 2023. O více než dva roky později jsme mu v říjnu 2025 napsali, že budeme projíždět okolím a zda stále platí, že se můžeme zastavit na návštěvu. Zprávu si zobrazil, ale neodpověděl. Uběhl téměř další rok a dne 30.07.2026 jsme se přesto rozhodli zkusit štěstí ještě jednou. Napsali jsme mu, že hledáme nocování na víkend, případně na úterý po cestě zpět, a zda by stále připadala v úvahu návštěva spojená s přespáním.
Tentokrát odpověď přišla, ale úplně jiná, než jsme očekávali. Dozvěděli jsme se, že za dobu, co jsme si nepsali, si našel milence, takže má sexu dost a další sexuální partnery nehledá ani nepotřebuje. Chvíli jsme na tu zprávu jen koukali a vůbec nechápali, co má sex společného s tím, že nás před lety pozval na návštěvu a nabídl nám nocování. Odpověděli jsme mu tedy naprosto otevřeně: „Sex? Nám je úplně putna, jestli máš partnera na sex nebo nemáš. Takže to pozvání o přátelství s možností nocování bylo za účelem sexu s povinností si ubytování zaplatit sexem? Aha. Teď nám jen ujasni – přátelství bez sexu mezi gayi nesmí existovat? Protože jsme poněkud zmatení. Co má společného možnost nocování u vás se sexem a s tím, že máš na sex stálého partnera?“
Jeho jedinou odpovědí bylo „Co?“, na což jsme reagovali „Nechápeme. Co co?“ A tím byla naše několikaletá komunikace vyřešena, protože nás zablokoval.
Tito pánové nám při plánování víkendu příliš nepomohli, takže jsme v pátek 31.07.2026 nakonec zůstali doma. Neměli jsme žádný konkrétní cíl, žádné domluvené setkání a především žádné místo, kde bychom mohli přespat. Během pátku jsme tedy dál psali lidem, zkoušeli další možnosti a přemýšleli, co s celým víkendem uděláme.
Nakonec nás napadl Šlakhamr v Hamrech nad Sázavou. Zkusili jsme se ozvat a tentokrát konečně přišla dobrá zpráva – mohli jsme přijet hned následující den. Ještě větší radost jsme měli ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jsme se trefili do naprosto ideálního termínu. V sobotu 01.08.2026 se totiž na Šlakhamru konala speciální akce Věda hrou – hrátky s chemií, fyzikou a technikou. Najednou jsme tak měli nejen cíl cesty, ale rovnou i program, který se pro naši prezentaci hodil naprosto dokonale.
Šlakhamr je technická památka Technického muzea v Brně ukrytá v krásném údolí řeky Sázavy. Původně zde fungoval středověký hamr, tedy mechanická kovárna zpracovávající železnou rudu těženou v okolí. Po zániku hamru byl vodní náhon využíván pro obilní mlýn a posledními majiteli byla rodina Brdíčků, podle níž se také používá označení Brdíčkův mlýn. Dnes je hlavním lákadlem plně funkční hamerské zařízení s velkým kladivem poháněným vodou. A my jsme přijeli právě v den, kdy se toho na místě dělo ještě mnohem víc než při běžné prohlídce. Kováři předváděli práci na velkém bucharu i na ručních kovadlinách a celý areál se zároveň proměnil v jednu velkou technickou a přírodovědnou dílnu. Návštěvníci si mohli vyzkoušet nejrůznější pokusy z chemie, fyziky a techniky, takže bylo opravdu na co koukat a co natáčet.
Nechtěli jsme vytvořit jen obyčejnou prezentaci místa stylem „tady stojí budova, tady je mlýnské kolo a děkujeme za návštěvu“. Chtěli jsme ukázat Šlakhamr jako místo, kde se něco skutečně děje. Fotili jsme, natáčeli, sledovali pokusy a spoustu času jsme strávili také u kovářů. Vidět obrovské hamerské kladivo v pohybu je úplně jiný zážitek než jen poslouchat vyprávění o tom, jak kdysi fungovalo. Když začne vodou poháněný mechanismus pracovat a masivní kladivo udeří do železa, člověk najednou mnohem lépe chápe, proč je právě tahle technická památka tak výjimečná. Mohli jsme si navíc sledovat i práci kolem výhně, šlapání na dmychadlo a kování růže, takže jsme měli spoustu krásných záběrů rozpáleného kovu, ohně, kovadlin i samotné práce kovářů.
Původní představa jednoho výstupu proto vzala velmi rychle za své. Nakonec z návštěvy vznikl samostatný fotografický příspěvek a hned tři reely. První jsme věnovali samotné akci Věda hrou, konkrétně tomu, jak pod rukami vzniká kovaná růže. Druhý reel jsme pojali jako malou reportáž o samotném Šlakhamru. Ptali jsme se přímo na místě, co vlastně slovo šlakhamr znamená, a do odpovědi jsme prostříhali záběry pracujícího obrovského kladiva, Brdíčkova mlýna a dalších částí technické památky. Třetí video vzniklo trochu jinak, protože nás na jednom místě zaujal nápis „Život je jen náhoda“. Takové detaily máme rádi, takže i obyčejná věta na zdi dostala vlastní prostor v našem obsahu.
Z původně jedné návštěvy se tak stala poměrně rozsáhlá prezentace Šlakhamru a vlastně jsme byli rádi, protože právě tady jsme měli pocit, že máme opravdu co ukázat. Nejen budovu, ale historii, fungující techniku, práci kovářů, akci pro rodiny, Brdíčkův mlýn i atmosféru celého místa. Jenže zatímco jsme s nadšením natáčeli a fotili, paralelně jsme pořád řešili jeden docela důležitý problém – kde budeme večer spát. Ani na tuto noc jsme totiž neměli žádné ubytování.
Mezi jednotlivými záběry jsme tedy kontrolovali zprávy, přemýšleli, komu ještě napsat, a snažili se vymyslet, kde by se Dva kocouři na cestách mohli na noc složit. Pak jsme se konečně pořádně podívali do mapy a došlo nám, že jsme vlastně kousek od Svratky, kde máme kamaráda Romana. U něj a jeho maminky Vlasty jsme přitom nocovali poměrně nedávno během 91. poznávacího výletu. Tehdy jsme dorazili hodně pozdě, čekali na nás a ještě pro nás měli připravené jídlo. Druhý den ráno nám Vlastička nachystala snídani a kvůli nám dokonce zašla pro čerstvé pečivo. Trochu jsme se proto zdráhali ozvat tak brzy znovu, ale nakonec jsme si řekli, že tentokrát jim jejich pohostinnost alespoň oplatíme.
Domluvili jsme tedy nocování a rovnou jsme oba pozvali do místní pizzerie na večeři. Najednou jsme ovšem získali něco, co na našich výletech příliš rádi nemáme – pevný čas. Pizzerie totiž nebude čekat jen proto, že Dva kocouři na cestách někde fotí každou kapličku, ceduli a starý dům. Byli jsme omezení její otevírací dobou, takže jsme věděli, že pokud se chceme v klidu najíst, musíme ze Šlakhamru opravdu včas odjet.
Kolem 18. hodiny jsme se proto rozloučili s technickou památkou a vyrazili dál. Jenže Šlakhamry jsou pouze jednou částí obce Hamry nad Sázavou, a když už jsme přijeli v rámci projektu CZECHVISITORS, nemohli jsme samozřejmě nafotit jen místo, kvůli kterému jsme měli domluvenou spolupráci, a zbytek obce ignorovat. Pokračovali jsme tedy v dokumentování a velmi rychle jsme zjistili, že Hamry nad Sázavou jsou mnohem větší, než jsme si představovali. Mysleli jsme si, že po skončení spolupráce uděláme pár snímků a pojedeme, ale ve skutečnosti nám focení celé obce zabralo ještě přibližně hodinu a půl.
Čas mezitím běžel a my jsme pořád kontrolovali hodiny, počítali cestu do Svratky a přemýšleli, jestli ještě zvládneme jednu zastávku, nebo už opravdu musíme jet. Nakonec jsme Hamry nad Sázavou dokončili a mohli konečně vyrazit za Romanem a Vlastou. A světe div se, zvládli jsme to. Do Svratky jsme dorazili tak, abychom se nemuseli hnát od zavírajících se dveří restaurace, v klidu jsme si všichni sedli do místní pizzerie a tentokrát jsme mohli být my těmi, kdo pohostí Romana s Vlastou.
Po jejich laskavosti během našeho předchozího pobytu nám to udělalo opravdu radost. Najednou jsme nikam nepospíchali, nemuseli řešit další obec ani hledat nocleh a mohli jsme si jen v klidu dát večeři a povídat si. Když jsme se najedli, přesunuli jsme se k nim domů, dali si společně ještě skleničku vína a pak už jsme zamířili do postele.
Ještě před pár hodinami jsme během natáčení na Šlakhamru vůbec netušili, kde budeme spát. Předchozí den jsme dokonce kvůli absenci jakéhokoli plánu zůstali úplně doma. Nakonec jsme ale leželi ve Svratce po povedené spolupráci, několika natočených videích, nafocené rozsáhlé obci a společné večeři s kamarády. Tenhle den byl docela adrenalinový, ale nakonec do sebe všechno zapadlo lépe, než jsme mohli čekat.
Poslední červencový den nám do našeho cestování vstoupila ještě jedna novinka. V mapách na nás vyskočila notifikace týkající se Expedice Bushman, letní turistické výzvy založené na sbírání bodů na nejrůznějších zajímavých místech s možností získat také pěkné výhry. My jsme o ní do té chvíle vůbec nevěděli, a když jsme zjistili, že běží už od 01.06.2026, nebyla to zrovna ideální startovní pozice. Měli jsme totiž téměř dvouměsíční zpoždění. Na druhou stranu nás podobné výzvy baví, protože nám dokážou ukázat místa, kolem kterých bychom jinak možná jen projeli, a tak jsme si řekli, že nic není ztraceno a pokusíme se manko co nejrychleji dohnat.
Po snídani u Romana a Vlasty jsme proto nevyrazili rovnou směrem na Ostravu, ale nejprve jsme začali lovit první body přímo v okolí Svratky. Úplně prvním se stalo místo označené jako Nejstarší golfové hřiště na Moravě a hned poté jsme pokračovali směrem na Karlštejn, kde na nás čekal další bod za Nejvyšší vrchol okresu Chrudim. Teprve chvíli jsme hru znali a už nás začala ovládat úplně stejně jako naše vlastní focení obcí. Stačilo zjistit, že je nějaký bod relativně po cestě, a okamžitě jsme hledali, jak se k němu dostat.
Samozřejmě jsme ale nezapomínali ani na CZECHVISITORS. Po prvních ulovených bodech jsme se pustili do focení dalších obcí a postupně zdokumentovali Cikháj, Světnov, Škrdlovice a Karlov. Právě v Karlově jsme auto zaparkovali a vydali se pěšky za dalším bodem Expedice Bushman k Velkému Dářku, tedy největšímu rybníku kraje Vysočina. Jeho rozloha činí přibližně 206 hektarů a někdy se mu přezdívá také „Moře Vysočiny“, takže jsme alespoň díky výzvě získali další důvod podívat se k jednomu z nejznámějších míst Žďárských vrchů.
Od Velkého Dářka jsme pokračovali do Žďáru nad Sázavou na Zelenou horu. Tady jsme ulovili bod označený jako Nejvýznamnější stavba Jana Blažeje Santiniho-Aichela, což rozhodně nebylo přehnané označení. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře patří mezi Santiniho nejslavnější díla, je vystavěn na charakteristickém principu pěticípé hvězdy a od roku 1994 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. My jsme tentokrát ovšem nepřijeli na dlouhou prohlídku, ale v režimu „ulovit bod a pokračovat“, protože před sebou jsme stále měli obrovský kus republiky a cílová Ostrava byla ještě pořád hodně daleko.
Dalším cílem se stalo Nové Město na Moravě, kde jsme získali bod za tamní nejvýznamnější památku, a odtud jsme pokračovali do Nové Vsi u Nového Města na Moravě. Právě tady na nás čekaly hned dva body, přičemž jeden z nich nás zaujal natolik, že Expedice Bushman v tu chvíli přestala být jen hrou a poskytla nám rovnou téma pro nový obsah. Dozvěděli jsme se totiž, že právě Nová Ves u Nového Města na Moravě je obcí s nejdelším názvem v celé České republice. Český statistický úřad uvádí její název jako nejdelší mezi českými obcemi, a tak nám bylo okamžitě jasné, že pouhé odškrtnutí bodu nestačí. Obec jsme rovnou nafotili a rozhodli se natočit samostatný reel právě na téma nejdelšího názvu obce v ČR. Díky jediné notifikaci z map jsme tak objevili zajímavost, ze které vznikl nový příspěvek pro naše sledující.
Z Nové Vsi už jsme se vydali bez dalšího focení směrem na Brodek u Konice. Tuto obec jsme sice navštívili už v roce 2023, tentokrát nás sem ale nepřivedla ani mapa, ani anketa, ani další turistický bod. Na Instagramu nám totiž napsal Brďo, který zde bydlí, že pokud pojedeme kolem, můžeme se zastavit na jedno v hospodě. Tom sice řídil, takže „jedno“ bylo potřeba chápat spíš symbolicky, ale když jsme se podívali do mapy, zjistili jsme, že Brodek máme docela při cestě. Rozhodli jsme se proto krátkou zastávku využít a poznat nového člověka.
Nakonec to nebyla vůbec krátká zastávka a rozhodně jsme toho nelitovali. Sedli jsme si společně s ním a jeho manželem Kubou a dalšími přáteli, dali si něco k jídlu i pití a zjistili, že tato společnost je nám opravdu moc příjemná. Potom nám dokonce ukázali svůj domeček a hlavně útulné dřevěné stavení na zahradě, kde bychom při některém z příštích výletů mohli přespat. Takové nabídky si vždycky velice vážíme. Nejde jen o to, že nám někdo ušetří hledání noclehu, ale hlavně o pocit, že se díky projektu seznamujeme s lidmi po celé republice a že někdo, koho jsme předtím vůbec osobně neznali, je ochotný otevřít nám svůj domov.
Tentokrát jsme ale nabídku využít nemohli. Nocování jsme už měli domluvené v Ostravě a venku se mezitím setmělo. Když jsme zjistili, že před sebou máme ještě přibližně tři hodiny cesty, bylo jasné, že se musíme rozloučit a pokračovat dál. Už samotný přejezd do Ostravy by byl dost dlouhý, jenže od chvíle, kdy jsme objevili Expedici Bushman, přestala pro nás existovat jednoduchá varianta „zadáme cíl do navigace a jedeme“.
Trasu jsme proto opět přizpůsobili jednotlivým bodům výzvy Bushman. Cestou jsme postupně vysbírali všechny dostupné body v Prostějově a následně také v Olomouci. Čím pozdější hodina byla, tím absurdnější naše bodová honička trochu působila, ale když už jsme někde byli a bod se nacházel poblíž, nedokázali jsme ho jen tak ignorovat. V Ostravě jsme potom pokračovali úplně stejně a ještě před příjezdem na ubytování jsme zvládli ulovit zhruba polovinu tamních bodů.
Teprve potom jsme konečně zamířili k místu, kvůli kterému celý tento výlet původně vznikl – k Dolu Michal v ostravských Michálkovicích. Když jsme dorazili, byly přibližně dvě hodiny ráno. Na vrátnici nás ještě čekal vrátný, který nás ubytoval, a my už tentokrát neměli absolutně žádné ambice někam dál vyrážet, cokoli fotit nebo lovit další body. Dali jsme si sprchu, zalezli do postele a konečně si lehli.
Po předchozím dni, kdy jsme dorazili na Důl Michal až kolem druhé hodiny ráno, jsme rozhodně neměli ambice vstávat za kuropění. Spali jsme přibližně do pondělního poledne dne 03.08.2026 a potom zamířili na „snídani“ do místní Hospody u Cingra. V tu dobu už se samozřejmě dávno podávalo polední menu, takže jsme tentokrát ranní kávu s rohlíkem vyměnili za podstatně vydatnější variantu. Ke snídani jsme si dali smažený sýr s hranolkami a k tomu ještě polévku. Po nočním příjezdu a několika málo hodinách spánku nám takový začátek dne vlastně vůbec nevadil.
Zatímco jsme si jídlo vychutnávali, dorazil kastelán Vojta se svou manželkou Markétkou. Popřáli nám dobrou chuť a řekli, že až dojíme, máme za nimi přijít do kanceláře. Cestu jsme už dobře znali, takže jsme po obědo-snídani zamířili rovnou za nimi. Přivítali jsme se, chvíli si povídali o tom, co je nového, a potom jsme přešli k hlavnímu důvodu naší návštěvy. Potřebovali jsme společně vymyslet podobu finálové prezentace Michálkovic, které se probojovaly do závěrečného kola naší ankety Obec roku 2026.
S Vojtou jsme se domluvili, že tentokrát nebude prezentace postavená pouze na našich záběrech a komentáři, ale že se do ní sám krátce zapojí. Souhlasil s tím, že do videa řekne několik slov, díky čemuž bude prezentace Michálkovic trochu jiná než u ostatních finalistů. Právě takové drobnosti máme rádi, protože každá obec pak může mít vlastní charakter a výsledná videa nepůsobí, jako bychom jen měnili názvy a všechno ostatní nechávali stejné. Přibližně po dvaceti minutách jsme měli Vojtu a prezentaci dolu natočené a mohli jsme vyrazit přímo do Michálkovic.
Samotné natáčení potom probíhalo poměrně svižně. Postupně jsme projeli a natočili vše, co jsme do prezentace potřebovali, a kolem půl čtvrté odpoledne jsme měli hotovo. Hlavní úkol tohoto výletu byl tedy splněný a před námi zůstávalo ještě poměrně dost dne. Začali jsme přemýšlet, kam se vydáme dál, a odpověď jsme samozřejmě hledali tam, kde už předchozí den – v mapě s body Expedice Bushman. Některé body se nacházely v obcích, které jsme v minulosti už navštívili a nafotili, jiné nás ale přivedly na místa, která v našem projektu ještě hotová nebyla. Díky tomu jsme mohli příjemně spojit další sbírání bodů s pokračováním CZECHVISITORS.
První takovou zastávkou se stal Petřvald v okrese Karviná a následoval Šenov v okrese Ostrava-město. V obou případech jsme kromě získání bodů rovnou vytvořili také naši vlastní prezentaci obce, takže jsme zabili dvě mouchy jednou ranou. Potom jsme se vrátili zpět do Ostravy a pokračovali v lovení tamních bodů. Právě díky letní výzvě jsme se dostali také ke Kunčickému bludnému balvanu, tedy největšímu nalezenému bludnému balvanu v České republice. Kdyby nám ho Expedice Bushman neukázala, je dost možné, že bychom kolem této zajímavosti někdy projeli a vůbec netušili, co se zde nachází.
A protože nás podobná česká „nej“ baví, pouhé získání bodu nám samozřejmě nestačilo. Rozhodli jsme se o Kunčickém bludném balvanu rovnou natočit samostatné video. Právě tak začala Expedice Bushman během několika dní zasahovat i do obsahu našeho projektu. Nejenže nás motivovala zajet na místa, která jsme ještě neznali, ale některá z nich nám zároveň nabídla téma, které stálo za samostatný reel. Natáčení u balvanu jsme dokončili ještě před sedmou hodinou večer a pak jsme zjistili, že nám v Ostravě zbývá posledních pět bodů.
Když už jsme měli většinu města vysbíranou, bylo by skoro škoda těch posledních pět nechat na jindy. Vyrazili jsme tedy na rychlou závěrečnou jízdu Ostravou a postupně je všechny posbírali. Teprve potom jsme si dovolili vrátit se zpět na Důl Michal, kde jsme znovu zamířili do Hospody u Cingra. Tentokrát už skutečně na večeři, nikoli na snídani v poledne. Po jídle jsme ale žádné další noční dobrodružství neplánovali a zamířili rovnou do postele.
Následující den jsme si totiž nemohli dovolit vyspávat stejně dlouho jako tentokrát. Hned dopoledne jsme byli domluvení se dvěma různými lidmi, kteří nás pozvali na návštěvu do svých obcí, takže nás čekal úplně jiný typ cestování než v pondělí. Místo improvizovaného rozhodování podle bodů na mapě jsme tentokrát měli pevný program a konkrétní lidi, kteří na nás budou čekat. Budík tedy musel zazvonit podstatně dřív.
Na úterý 04.08.2026 jsme měli domluvené hned tři návštěvy. Dopoledne nás měl po Sviadnově provést Luka, v poledne jsme měli zajet na oběd za naší kamarádkou Vandou do Frýdku-Místku a večer nás čekalo setkání s Patrikem a Tomášem v Kelči, kde jsme měli dokonce přespat. Po zkušenostech z předchozích dnů jsme ale tentokrát už raději nepočítali s ničím jako se stoprocentně jistým plánem. Za sebou jsme měli Choceň, Skořenice a další nevydařené domluvy, takže jsme si postupně zvykli, že pozvání ještě automaticky neznamená, že se skutečně uskuteční.
První na řadě byl Sviadnov a právě tady je potřeba vrátit se o více než rok zpátky. Lukáš Mikulík nám totiž dne 24.06.2025 zcela dobrovolně vyplnil náš Formulář pro objednávku návštěvy obce. K našemu překvapení v něm nezaškrtl jen procházku po obci, ale také návštěvu památky bez placení vstupného, pozvání do restaurace na večeři a dokonce i možnost noclehu. Okamžitě jsme se ho tehdy ptali, zda to myslí vážně, protože mu bylo teprve šestnáct let. Odpověděl, že určitě ano, jeho rodiče o nás vědí a není pro něj ani pro ně problém zajistit vše, co ve formuláři uvedl. Zanesli jsme si ho tedy do naší tabulky budoucích návštěv a dál to neřešili.
Když jsme ale začali plánovat tento výlet, zjistili jsme, že jeho instagramový účet už neexistuje. Díky formuláři jsme na něj měli telefonní číslo, a tak jsme mu 30.07.2026 napsali přes WhatsApp. Odpověděl až přibližně po dni a půl a vysvětlil nám to tím, že porušil maminčin zákaz, kvůli čemuž mu zabavila telefon, a zprávy si proto přečetl až nyní. Společně jsme se tomu zasmáli a začali domlouvat konkrétní návštěvu. Shodli jsme se, že se u něj zastavíme za čtyři dny dopoledne. Měli jsme mu napsat ve chvíli, kdy opustíme Důl Michal, a on mezitím vymyslí místo setkání a pošle nám ho. Všechno odsouhlasil, napsal, že má dopoledne volno a rád nás po své obci provede. Tento čas nám navíc perfektně vyhovoval, protože Sviadnov leží hned vedle Frýdku-Místku a po procházce jsme chtěli pokračovat rovnou za Vandou na oběd.
V úterý v 9:20 se Tom probudil, zatímco Míša ještě spal, a Lukášovi napsal: „Krásné ráno. Teď jdu na jednání s kastelánem dolu Michal. A Míša ještě spí. Ty už jsi vzhůru?“ Odpověď přišla okamžitě a bez jakéhokoli pozdravu: „Ano, jsem vzhůru.“ V té chvíli tedy Luka věděl, kde přesně jsme, musel tušit, že cesta z Dolu Michal do Sviadnova trvá přibližně půl hodiny, a zároveň věděl, že jeden z nás ještě spí a druhý jde na jednání, které se těžko dá předpokládat na pět minut.
Přesně o hodinu později jsme mu napsali znovu: „Už jsme se rozloučili. Jdeme do auta. Cestu to ukazuje na půl hodiny, takže kolem 11. hodiny bychom se mohli potkat. Už jsi vymyslel to místo setkání?“ Odpověď přišla až ve chvíli, kdy jsme seděli v autě připravení vyjet a čekali pouze na jeho reakci. Poslal tři samostatné zprávy: „Místo setkání Sviadnov Hutní montáže.“ Potom: „V 11 nemůžu.“ A nakonec: „Necháme to na jindy.“
Tuhle kombinaci jsme ale absolutně nepochopili. Pokud nemůže, proč nám právě poslal místo setkání? Ještě před hodinou s námi normálně komunikoval a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco změnit. A co přesně znamená „necháme to na jindy“? Máme se stavit po obědě u Vandy, odpoledne, večer, nebo snad někdy za několik měsíců? Zasypali jsme ho proto úplně logickými otázkami: „Proč píšeš místo setkání, když nemůžeš…? Nemůžeš v 11 hodin, a proto to necháme na jiný den? Jsi v 9:20 nevěděl, že nemůžeš? Takže v kolik dnes můžeš? Nebo nemůžeš vůbec?“
A právě tady přišlo další překvapení. Zpráva nebyla doručena. Nejdříve jsme si říkali, že se mu třeba vybil telefon nebo na chvíli přišel o připojení. Jaká je ale pravděpodobnost, že sedmnáctiletý kluk najednou úplně vypne internet právě několik sekund poté, co nám napíše, že setkání nebude? Když zpráva nebyla doručena ani po hodině, došlo nám, že si nás jednoduše zablokoval. Poslal nám tedy místo, kde se máme potkat, vzápětí oznámil, že nemůže, dodal, že to necháme na jindy, a okamžitě nám znemožnil vůbec se na cokoli zeptat.
Pikantní na tom je, že tento článek vznikl dne 26.10.2026 a naše poslední zpráva mu stále není doručena. Ještě zajímavější je, že dne 20.08.2026 nám z ničeho nic poslal obyčejnou SMS s jediným slovem: „Caj“. Odpověděli jsme pouze: „Nechápu.“, ale na to už žádná další reakce nedorazila. Dodnes tedy vlastně netušíme, co se tehdy ve Sviadnově odehrálo a proč člověk, který nás sám pozval, vyplnil formulář, odsouhlasil podmínky, několik dní předem si potvrdil návštěvu a ještě hodinu před plánovaným setkáním s námi normálně komunikoval, najednou bez vysvětlení zmizel.
O něco víc nás to překvapilo i kvůli tomu, že součástí podmínek našeho formuláře je upozornění, že pokud nás někdo tímto způsobem nechá zbytečně jet na místo a domluvené setkání bez vysvětlení zmaří, můžeme po něm chtít uhradit zbytečně vynaložené náklady na cestu. Nakonec jsme se ale rozhodli vůbec nic řešit. Hned vedle jsme měli domluvenou další návštěvu, takže jsme do oblasti stejně potřebovali jet, a nechtěli jsme z toho dělat větší kauzu, než bylo nutné. Sviadnov jsme samozřejmě nafotili, jen jsme si ho místo plánované procházky s místním prošli sami. Luku jsme nikde nepotkali a přestože jsme z formuláře měli jeho adresu, ani nás nenapadlo jít mu klepat na dveře. Když si někdo návštěvu rozmyslí byť jen několik minut předem a místo vysvětlení nás zablokuje, rozhodně se mu nebudeme vnucovat.
Kvůli změně programu jsme si trochu upravili trasu a cestou za Vandou jsme zvládli nafotit obce Kaňovice a Sedliště. Potom jsme se zastavili v obchodě pro pivo, protože dobře víme, že ho Vanda miluje, a zamířili přímo k ní. Chtěla, abychom přijeli v poledne, a světe div se, tentokrát se nám podařilo dorazit jen několik minut po dvanácté. Na našich cestách je příjezd téměř přesně na domluvený čas skoro taková malá událost sám o sobě.
Vanda nás přivítala připraveným obědem a my jsme byli nadšení. Čekala na nás polévka i druhý chod a po všech předchozích dnech na cestách nám udělalo obrovskou radost, že nás chtěla takhle hezky posilnit. Překvapení ale přišlo ještě dříve, než jsme pořádně začali jíst, protože tentokrát jsme dorazili na úplně jinou adresu než při předchozích návštěvách. Vanda nám velmi rychle vysvětlila proč. Rozvedla se s manželem.
Upřímně jsme na ni chvíli koukali s otevřenými ústy. Vůbec jsme to nechápali, protože když jsme je viděli zhruba před rokem, normálně spolu fungovali a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco podobného chystalo. Ještě o rok dříve byli dokonce společně u nás v Plzni na návštěvě a všechno působilo naprosto v pořádku. Najednou jsme tedy rozhodně neměli nouzi o téma k rozhovoru, protože jsme samozřejmě chtěli vědět úplně všechno. I proto se původně obyčejný oběd protáhl přibližně na tři hodiny. Vanda nám potom sama řekla, ať do příběhu o našem setkání klidně napíšeme, že je svobodná, protože si z nás prý udělá seznamku. Tak jsme její přání samozřejmě splnili.
Po rozloučení s Vandou jsme se znovu pustili do focení. Sviadnov byl od začátku součástí našeho plánu, takže jsme ho dokončili i bez Luky, a potom jsme pokračovali do obcí Žabeň a Fryčovice, pod které spadá také osada Ptáčník. Právě ve Fryčovicích nám kolem sedmé hodiny večer přišla zpráva od Páti, že už jsou doma, brána je otevřená a čekají na nás.
A to pro nás byl vlastně další šok.
Po všem, co se dělo v předchozích dnech, jsme totiž už automaticky počítali s možností, že ani nocování v Kelči nakonec nedopadne. Choceň i Skořenice skončily blokací, Sviadnov se rozpadl prakticky několik minut před setkáním, takže jsme se přestali na podobné nabídky psychicky upínat. V klidu jsme proto fotili obce kolem Frýdku-Místku a nijak zvlášť se nestresovali tím, kolik je hodin. Navíc bylo celé setkání s Patrikem domluvené poměrně narychlo a sám způsob, jakým vzniklo, byl úplně spontánní.
S Patrikem jsme se totiž poznali přes Instagram, který Tomovi jednoho dne nabídl profil mezi lidmi, které možná zná. Tom ho začal sledovat teprve 11.06.2026 a Páťa sledování okamžitě oplatil. Tom mu proto napsal poděkování a kontakt se rozvinul i díky tomu, že jsme zjistili, že jsme všichni učitelé. Začali jsme si povídat o škole, studentech a učitelském životě a potom se Tom zeptal, odkud Patrik je. Když odpověděl, že z Kelče u Valašského Meziříčí, přišla naprosto přirozená reakce: „No to je ale krásné místo. Až z toho máme chuť v rámci projektu CZECHVISITORS se stavit na návštěvu.“
Páťa na to odpověděl: „No to klidně můžete. Není žádný problém.“ Takové pozvání nás samozřejmě potěšilo a zapsali jsme si ho do seznamu budoucích návštěv.
Čas plynul a Páťa se mezitím oženil se svým Tomem. Pogratulovali jsme jim, což zas potěšilo jeho, a najednou byl konec července a my jsme skutečně plánovali cestu právě kolem Kelče. Napsali jsme tedy, že bychom se rádi stavili na slíbenou návštěvu. Odpověď přišla bez jakéhokoli komplikování: „Ahoj, klidně, není problém.“ Jenže my jsme vlastně vůbec nevěděli, co přesně pozvánka znamenala, a na cestě jsme především potřebovali někde složit hlavu. Zeptali jsme se proto úplně přímo: „A co není problém? Káva anebo i to nocování?“ a Páťa odpověděl: „Jasně že nocování.“
Na konci zprávy byl ještě rozesmátý smajlík a právě ten nás kupodivu trochu znejistil. Byli jsme nadšení, domluvili jsme se na sedmou večer, ale zároveň jsme celou věc brali s velkou rezervou. Po předchozích zkušenostech nám najednou připadalo podezřelé, že něco proběhlo tak snadno. Několik dní jsme naráželi na odmítání, nekomunikaci a blokace a tady stačily dvě zprávy a měli jsme domluvené nocování u lidí, které jsme nikdy předtím osobně neviděli.
Když tedy přesně kolem sedmé přišla zpráva, že už jsou doma, brána je otevřená a čekají na nás, podívali jsme se s Míšou na sebe a chvíli přemýšleli, jestli se to opravdu děje. Klukům jsme napsali, že jen dofotíme obec a okamžitě vyrážíme. Teprve potom jsme zjistili, že od Kelče nás dělí přibližně hodina jízdy, přestože při pohledu na mapu předtím působila obě místa skoro jako sousedé.
Do toho nám začal docházet benzín. Museli jsme proto trasu upravit tak, abychom po cestě narazili na čerpací stanici, a palivoměr nám rozhodně nepřidával na klidu. Nakonec jsme k benzince dojeli opravdu jen tak tak, natankovali a pokračovali dál. O několik minut později už jsme parkovali na dvorku domu v Kelči a venku nás přišli přivítat oba kluci i jejich psi.
A v tu chvíli z nás všechno napětí úplně spadlo.
Po několika dnech, kdy jsme u každé nové domluvy skoro čekali, kdo nás zase zablokuje nebo na poslední chvíli změní názor, jsme najednou stáli před dvěma lidmi, kteří nás skutečně očekávali, byli rádi, že jsme přijeli, a chovali se k nám naprosto přirozeně. Nemuseli jsme nic řešit, nikoho přemlouvat ani z nikoho tahat vysvětlení. Mohli jsme si konečně jen sednout, povídat si a užívat si společnost.
A byla opravdu skvělá.
Tom s Páťou jsou neskutečně příjemní lidé a během jediného večera jsme měli pocit, jako bychom se znali mnohem déle. Jejich společnost nás po všech předchozích zkušenostech doslova nabila energií a celý začátek tohoto výletu najednou dostal úplně jinou tečku. Ještě před několika dny jsme měli pocit, že hledání lidí ochotných nás pozvat na návštěvu je jeden velký sled odmítnutí, nedorozumění a blokací, a najednou jsme byli u někoho doma a říkali si, že jsme si možná právě na cestách našli nové kamarády, za kterými se budeme opravdu rádi vracet.
Večer se nakonec protáhl natolik, že jsme se ještě před půlnocí všichni společně vydali na krátkou procházku po Kelči. Samozřejmě jsme této příležitosti využili a pořídili několik nočních fotografií města, takže ani tentokrát CZECHVISITORS úplně nespal. Po návratu k Tomovi a Páťovi jsme už ale žádný další program nevymýšleli. Po dlouhém dni, který začal jedním velkým zklamáním ve Sviadnově a skončil naprosto opačným zážitkem v Kelči, jsme šli konečně na kutě.
Ve středu 05.08.2026 jsme vstávali na naše poměry docela brzy. Důvod byl jednoduchý – Tom potřeboval ráno odjet pryč a Patrik už byl od sedmi hodin v práci. Tentokrát nám ale dřívější budíček vůbec nevadil. Naopak jsme ho uvítali jako malý bonus, protože jsme věděli, že před sebou máme dlouhý den a čím dříve vyrazíme, tím více toho stihneme nafotit. Tom nám ještě uvařil kávu, chvíli jsme společně prohodili pár slov a potom už jsme se začali chystat k odjezdu. Každý jsme nasedli do svého auta a z domu jsme vyráželi společně.
Naše cesta ale tentokrát netrvala dlouho. Popojeli jsme jen na náměstí v Kelči, protože jsme se ještě chtěli rozloučit s Páťou, který byl zrovna v ordinaci. Přišli jsme tedy do čekárny a po chvíli nás pozval dovnitř. A právě tam jsme dostali možnost vidět město ještě trochu jinak než předchozí noc. Z vyššího pohledu jsme si mohli nafotit Kelč i místní zámek a udělat několik snímků, které bychom z ulice nikdy nepořídili. Potom už jsme se skutečně rozloučili a vyrazili dál.
Ještě dlouho jsme ale měli oba v hlavě, jak moc příjemné celé setkání s Páťou a Tomem bylo. Kéž bychom na cestách potkávali více takových lidí. Všechno by se nám plánovalo mnohem snadněji a nemuseli bychom před každou návštěvou přemýšlet, zda domluva opravdu platí, zda někdo na poslední chvíli nezmizí nebo zda nás nebude čekat další nepříjemné překvapení. Právě proto jsme byli rádi, že celý tento výlet nakonec přinesl i úplný opak všech předchozích negativních zkušeností. Věříme, že jsme v Kelči našli nové přátele, za kterými se budeme chtít znovu vracet.
Když už jsme byli na náměstí, využili jsme ranního světla a nafotili si Kelč ještě jednou pořádně za dne. Předchozí večer jsme pořídili několik nočních snímků, teď jsme mohli zdokumentovat náměstí i památky v jeho okolí v úplně jiné atmosféře. Potom jsme se vydali také do všech vesniček, které pod správu města spadají, a postupně jsme tak navštívili Lhotku, Babice, Komárovice a Němetice. Teprve tím jsme mohli Kelč považovat za skutečně dokončenou.
Dál jsme pokračovali do obce Kladeruby a potom jsme zamířili do dalších míst okresu Přerov. Postupně jsme projeli Zámrsky, Dolní Těšetice a Horní Těšetice, až jsme dorazili do Skaličky. A právě tady na nás čekal jeden z nejhezčích neplánovaných zážitků celého dne. Na jedné zahradě jsme si všimli nádherného dřevěného větrného mlýna, který nás okamžitě zaujal. Na vrátkách byl uveden kontakt, a tak jsme neváhali a zkusili na číslo zavolat.
V tu chvíli jsme ještě netušili, že nás čeká tak osobní setkání. Najednou utichla bruska a v telefonu se ozval Tonda Červek. O několik minut později už stál u vrátek a místo obyčejného vysvětlení, co je to za mlýn, nás ochotně pozval dovnitř a provedl celým objektem i jeho historií. Byli jsme naprosto nadšení, protože jsme nečekali, že se dovnitř vůbec podíváme, natož že dostaneme soukromou komentovanou prohlídku přímo od člověka, který k mlýnu očividně má velmi blízký vztah.
Nejvíc nás překvapilo, že Červekův větrný mlýn patří k posledním stavbám svého druhu a navíc je stále funkční. Do té chvíle jsme si úplně naivně mysleli, že tyto staré dřevěné větrné mlýny prostě stojí na jednom místě a proti větru se případně otáčejí jen jejich lopatky. Teprve tady jsme zjistili, že celý mlýn stojí na jediném centrálním sloupu a podle směru větru se kolem něj může natáčet celá stavba. Když nám Tonda princip vysvětloval a ukazoval jednotlivé části, připadalo nám neuvěřitelné, jak promyšlený stroj naši předkové dokázali vytvořit pouze ze dřeva a mechaniky. Z obyčejného zastavení kvůli několika fotografiím tak vznikla další nečekaná prohlídka, na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat.
Po rozloučení jsme pokračovali do obce Ústí a nakonec do Teplic nad Bečvou. Sem nás tentokrát přivedla především Expedice Bushman, protože jsme zde měli ulovit bod za Nejteplejší jeskyni v České republice. Když už jsme ale do obce zajeli, samozřejmě jsme ji rovnou také nafotili. Právě tak nás letní výzva během tohoto výletu několikrát přivedla na místa, která jsme měli v plánu jen kvůli bodům, ale nakonec jsme díky tomu dokončili i další obce pro CZECHVISITORS.
Teplice nad Bečvou leží hned vedle Hranic, a tak jsme se rozhodli využít další nečekanou pozvánku. Vítek z obchůdku BezObal Duha si všiml našich příběhů a napsal nám, že když už jsme poblíž, můžeme se za ním stavit. A protože jsme byli opravdu jen kousek, přesně to jsme udělali. Byla to vlastně úplně opačná zkušenost než některé předchozí návštěvy tohoto výletu. Tady jsme dostali pozvání a o několik minut později jsme už stáli osobně v obchodě. Hranice jsme v minulosti navštívili a nafotili, takže tentokrát nešlo o další dokumentování města, ale čistě o milé setkání. Nakonec jsme si navíc odnesli i několik druhů koření domů, protože nabídce v obchůdku se nám prostě nepodařilo odolat.
Po rozloučení s Vítkem jsme se znovu vrátili k Expedici Bushman. Tentokrát jsme ale další obce nefotili a soustředili se pouze na samotné body výzvy. Zamířili jsme k hradu Helfštýn, kde nás čekal bod za Nejdelší hradby v České republice, a potom jsme pokračovali do Lipníku nad Bečvou. Tam jsme si mohli připsat hned dva další body – za Druhou nejstarší synagogu v České republice a za Nejstarší střešní zahradu v České republice. Díky výzvě jsme se tak během jediného odpoledne dostali k několika zajímavostem, které bychom si jinak možná ani nespojili s místy, kolem nichž jsme projížděli.
Pak už jsme měli před sebou další domluvené setkání. Vyrazili jsme za Míšou do Veverské Bítýšky, které jsme už nějakou dobu dlužili výhru ze soutěže o župany a pobyt na chalupě. Samotnou chalupu bychom jí samozřejmě do auta nenaložili, takže jsme vezli alespoň župan. Když jsme dorazili, bylo už přibližně osm hodin večer, ale ani to nás nezastavilo v tom, abychom si nejdříve společně prošli město a nafotili vše důležité a zajímavé. Míša s námi vyrazila i se svým synem a díky tomu jsme zase jednou měli po ruce někoho místního, kdo nám mohl ukázat místo jinak než jen podle mapy.
Teprve potom jsme si sedli v hospodě U Kocourků, dali si něco k pití a začali si povídat o životě. A právě během rozhovoru přišla další zajímavá náhoda. Zjistili jsme, že Míša vytváří rodokmeny, zatímco my jsme se do tvorby vlastních rodokmenů zrovna pustili. Najednou nám celé setkání připadalo skoro osudové, protože její služby pravděpodobně velmi brzy využijeme. Když jsme se loučili, odváželi jsme si tedy nejen předanou výhru a další nafocené město, ale také kontakt, který se nám může hodit při úplně jiném projektu.
Po odjezdu z Veverské Bítýšky už jsme měli v plánu směřovat domů, jenže naše cesta samozřejmě znovu nebyla úplně přímá. Expedice Bushman nás už během několika dní dostala natolik, že jsme trasu domů přizpůsobovali jednotlivým bodům. Postupně jsme si proto zajeli pro další do Velké Bíteše, Velkého Meziříčí a Polné, potom jsme ulovili hned čtyři body v Jihlavě, pokračovali přes Humpolec a Bernartice, zastavili se ještě v Říčanech a následně se pustili do sbírání bodů také v Praze.
Právě v Praze jsme nad výzvou strávili další přibližně dvě hodiny. Některé body se podařilo získat snadno, jiné vyžadovaly trochu hledání, objíždění nebo přemýšlení, kudy se k nim vůbec dostat. V té chvíli už jsme ale byli v módu, kdy jsme si říkali, že když už jsme se dostali tak daleko, byla by škoda přestat. Postupně se však noc stávala stále hlubší a únava začala vítězit nad chutí ulovit ještě jeden bod navíc.
Nakonec jsme si tedy opravdu řekli dost a vyrazili rovnou do Plzně. Po několika dnech strávených na cestě už jsme ale nejvíc ze všeho toužili po jediné věci – konečně si lehnout do vlastní postele.
Nafotili jsme tedy celkem 22 obcí a 5 přidružených vesniček (či částí obcí).
Během tohoto výletu jsme najeli celkem 1.455 kilometrů. Celkově od počátku našeho projektu 29.05.2022 jsme najeli již 53.639 km.
Pokud by nám některý z čtenářů chtěl ve své obci nabídnout gauč v obýváku, chatu v horách nebo u přehrady, anebo by chtěl spolupracovat např. výměnou za reklamu na našem účtu za ubytování v penzionu anebo večeři zdarma (či se slevou), budeme rádi, když nám vyplníte náš objednávkový formulář pro návštěvu obce. Formulář může vyplnit i ten, kdo by nás jen chtěl vidět, pokecat s námi a provést nás. Vzhledem k tomu, že nyní jezdíme v Peugeotu Rifter, kde máme vlastní ložnici, jako podpora na cestách nám postačí i jen sprcha a kousek zahrady. Také budeme nadšení, když nám zanecháte svůj follow na instagramové stránce CZECHVISITORS. A pokud byste nás chtěli podpořit více, podívejte se na to, kolik vlastně náš projekt stojí.
Těšíme se na vás.