Česko Slovenská SuperStar

Jakmile jsem v televizi zahlédnul upoutávku na 5. řadu pěvecké soutěže s názvem Česko Slovenská SuperStar – „Staňte se první mezinárodní SuperStar!“ – zahřálo mě u srdce nadšení a hned druhý den jsem se musel přihlásit.

Moje příprava na tuto velkolepou soutěž probíhala stejně jako v minulých ročnících – až do posledního dne jsem netušil, co budu zpívat.

Nejhorší bylo, že jsem celý letošní rok několikrát vystupoval v baru Buena Vista, kde jsem zpíval do mikrofonu před zraky několika lidí. Některé písně byly celkem uspokojivé, jiné byly strašné propadáky a pár se mi jich povedlo (myslím) výtečně. A právě proto jsem nebyl schopen vybrat si píseň pro účinkování v této soutěži.

Nakonec to dopadlo tak, že mi píseň vybrala jedna z mých kamarádek. Vybrala mi Lemon Tree od Fool’s Garden. Musím uznat, že se mi ta píseň velice líbí a cvičil jsem ji celkem pilně (v noci před castingem).

V neděli ráno 28. června 2009 jsem musel vstávat, abych stihl autobus. Jenže nevstával… ráno jsem budík bláhově vypnul a SMS od kamaráda jsem neslyšel. Nakonec mi v půl sedmé ráno volal a říkal: „Ty ještě spíš??“ a já: „Panebože! Já ještě spím!“

Ihned jsem vyletěl z postele a utíkal na tramvaj. Jedna mi před nosem ujela a čekal jsem na druhou, jenže když dorazila na Sady 35, měl jsem pouze 7 minut na to, abych doběhl na CAN v Plzni. Ještě že mi Fanda volal, že se pokusí autobus zbrzdit. Na zastávku jsem přiběhl přesně na čas. Zrovna měli zavřené dvěře a už byli na výjezdu ven. Stihl jsem to jen tak tak.

Myslel jsem, neboť jsem tu píseň stále neuměl, že se ji naučím v autobusu, ale to se mi jaksi nepovedlo. Strašně mě to zmáhalo a chtělo se mi spát, proto jsem si vzal od stewardky sluchátka, abych poslouchal Óčko. Zákon schválnosti byl v tom, že jeden kontakt nefungoval a ten druhý šuměl jak prase a nebylo tomu moc rozumět. Ale přežil jsem to v pohodě a dojel až na Zličín.

Vystoupili jsme ven a Fanda mě seznámil s Danem, dalším účastníkem soutěže z Plzně. V metru si o nás všichni nejspíše mysleli, jací jsme blázni, neboť jsme si tam neustále zpívali (až jsme zapomněli vystoupit na Florenci – na poslední moment jsme stihli vylítnout).

Na Vyšehrad jsme dojeli vcelku a už z metra jsme viděli ten zástup lidí. Bylo jich hodně. Na místo jsme dorazili v 8:45 a začali jsme vypisovat smlouvy (byly napísané v slovenčine).

Na obrázku vidíte malou helikoptéru, k níž je upevněná kamera. A také tři vlajky – vlajku České republky, vlajku hotelu a vlajku Slovenské republiky (jak zavtipkoval Leoš Mareš, ale Adele Banášové se tento vtípek moc nezalíbil). Sami se můžete podívat na průvodní video této moderátorské dvojice.

Žádné fotky této dvojice jsem nepořídil. Ale musím říct, že jsem moc rád, že jsem s sebou měl fotoaparát, neboť nemusím popisovat celou čekací dobu a tu ohromnou masu lidí. Podívejte se sami! Je to zdrcující! Na první fotografii jsme právě my tři – zleva Fanda, já a Dan.

V téhle pozici jsme setrvali přibližně půl hodiny, neboť nikoho nepoštěli dovnitř. Až jsem najednou zaslechl: „Zpěváci mohou dovnitř a doprovod zůstane venku!“

Prorval jsem se dovnitř a pak už to pokračovalo, jak jsem byl zvyklý z předchozích ročníků. Tedy, šel jsem k počítači, kde jsem zaregistroval svou účast a dostal číslo 9129. Číslo celkem vysoké, co? Fanda dostal číslo přes 9800 a Dan měl číslo hned u mě, ačkoli přišel na řadu až po půl hodině.

Jak vidíte na fotce, je odpoledne a já konečně sedím. Kolem sebe jsem poslouchal jen slovenská slova. A také jsem konečně mohl na záchod. Držel jsem to v sobě už od cesty autobusem do Prahy.

Po další půlhodině jsme všichni odešli do třetího patra, kde jsme vlezli do jedné z hal a sedli si na zem. Po několika zmáhajících minutách jsme si lehli a odpočívali. Až jsem nakonec usnul a Dan mě probudil, když si ze mě vystřelil, že mě už vyhlašují! Prý: „Hej! Dělej, už jdeš na řadu!“

Hodně jsem se lekl a vylítl na nohy a on se řehtal jak kůň… Měl z toho ohromnou prču! Ale co, musel jsem se stejně naučit ta slova. Musím uznat, že jsem se polepšil. Když jsem stál venku, zpíval jsem jim tu píseň do kamery, přičemž jsem to všechno četl z papíru… Teď už jsem to uměl. Vždyť také bylo pozdě odpoledne, snad podvečer.

Víte, co bylo na tom dnu nejhorší?? Že jsem několik hodin pořád poslouchal vyhlašování čísel a volání jmen ve slovenském jazyce. Myslel jsem, že mi hrábne. Už jsem z toho nemohl. Vůbec jsem jí nerozumněl a ještě ani neuměla vyslovovat česká jména. Nakonec mě začala bolet hlava a měl jsem problém usnout. Byl jsem z toho strašně unavený, až najednou zaznělo moje číslo a moje jméno (kupodivu dobře vyslovené). Šel jsem si tedy stoupnout do řady. Přesně v 18:00.

Pak nás odvedli do 24. patra, kam jsme přišli špatně a vraceli se zpět do dvanáctého. Tam jsme se postavili podle čísel. Já měl jít jako třetí v pořadí. Zatímco jsem stál a čekal, namaskovali mne, ale já už v tu dobu byl strašně unaven a sotva jsem udržel otevřené oči.

Když jsem vlezl dovnitř, pronesl jsem: „Dobrý den, jmenuji se Tomáš Lörincz. Jsem z Perštejna a studuji v Plzni na právnické fakultě. Připravil jsem si píseň Lemon Tree.“
„No, tak to jsem zvědavý, neboť tato píseň se mi velice líbí!“ odvětil mi jeden z porotců.
„Mě se také moc líbí a jsem na sebe také hodně zvědavý, neboť to neumím. Jak jsem stál v té frontě, zjistil jsem, že neznám text.“
„Tak tohle je běžné a normální. Takových 90% lidí zapomene text. Zkuste tedy českou.“
„No víte, když já… jaksi jsem si žádnou českou píseň nepřipravil,“ ušklíbl jsem se a čekal, co se bude dít.
„Vidím, že jste se moc nepřipravoval. Tak co s vámi? Jednu píseň neumíte a druhou nemáte…“
„No, mám tady text, pokud by to nevadilo… bych to mohl zkusit…“ přerušil jsem ho.
„Dobře! Zkuste to! A támhle do kamery, prosím.“
„I´m sitting here in a boring room. It’s just another rainy Sunday afternoon…“ spíše jsem zarecitoval než zazpíval.
„Koukám, že jste se opravdu moc nepřipravoval,“ přerušil mě porotce.
„No každopádně kdybych postoupil, do druhého kola bych nemohl, protože v ten den mám zkoušku z teorie práva!“
„Tak to vám přejeme hodně štěstí,“ popřál mi.
„A v jakém jste ročníku?“ zeptala se jedna holčina u notebooku. Řekl jsem, že v prvním a ona na mě, že tam také studovala a letos úspěšně dokončila magistra. Pogratuloval jsem jí a říkám, že snad se mi zkouška vyvede, že jdu na druhý pokus. Porotce na to zavtipkoval, že pokud ke zkoušce půjdu se stejným přístupem jako k této soutěži, tak je na mě zvědavý. Odpověděl jsem mu, že jsem také zvědavý, protože jsem to naposledy viděl před měsícem a jinak jsem to ještě nečetl a že už se to nestíhám naučit.

Poté jsem se vrátil zpět do haly a čekal jsem, až za námi přijde Dan. Když přišel, řekl nám, že nepostoupil, ale porotci mu pověděli, že patří k nejlepším, kteří nepostoupili. A pak už se jen čekalo na Fandu.

Myslím, že není překvapení, že Fanda postoupil k porotě (do druhého kola), kterého se účastnil v úterý 30. června 2009. Vím jen, že dál už nepostoupil, ale co mu porota řekla, je mi zatím neznámo.