Cesty domů

Ve čtvrtek 24. března 2011 jsem si opět zahrál. Tentokrát to bylo v českém seriálu Cesty domů a natáčení bylo v ateliérech televize Prima.

Vstával jsem v půl páté ráno, aby mě přítel mohl odvézt na autobusové nádraží do Loun a já pak měl dostatek času na to, abych se dostavil na místo určení. Adresa, která mi byla řečena, podle internetu neexistovala. Zajímalo mne tedy, jak ty ateliéry budu hledat. Když jsem pak dorazil do ulice, kde by se měly nacházet, kráčel jsem pomalu dále. Nejdříve asfalt, pak dlažební kostky a nakonec polní prašná cesta… nevěděl jsem, kam jdu a zda jdu vůbec správně. Začal jsem se trochu bát. Došel jsem pomalu až na konec ulice a slyšel jsem dunivé rány, které vycházely z nějaké staré fabriky. Netušil jsem, zda je to ono nebo ne. Po pár minutách otálení jsem se tedy rozhoupal a vkročil dovnitř. Nikde nikdo. Prošel jsem celý areál, ale jediné, co jsem viděl, byla auta. Hromada aut. Potajmu jsem se blížil ke dveřím, kde bylo napsáno „Dočasně mimo provoz!“ a náhle jsem slyšel staré známé: „Klapka, kamera, akce!“

Spadl mi kámen ze srdce, když jsem zjistil, že ta stará fabrika na spadnutí jsou ateliéry televize Primy. Kolem mě procházeli lidi, kteří se jen podívali a pak dělali, že neexistuji. Byl jsem sám, jediný komparzista a nevěděl jsem si rady. Pak proti mě vyběhla ven jedna paní, kterou jsem poprosil, zda by mi neporadila, co mám dělat, nebo kam mám jít. Když zjistila, že jsem komparzista na roli druhého uniformovaného policisty, vzala mě za produkčním. Ten mě však poslal do cateringu, abych vyčkával, než si mě někdo vyzvedne. Přišel jsem o hodinu dříve, tak se mnou nikdo nepočítal.

Chvilku na to jsem byl vyslán k návštěvě kostymérny, kde mě celkem nesympatická paní oblékla do uniformy policisty. Košile mi sedla, ale kalhoty mi byly velké. Viděl jsem to už, když mi je podávala a já říkal: „Trefila jste moji velikost?“

„To vám bude muset být. Máme jen jedny,“ odpověděla s nezájmem, a když jsem si kalhoty oblékl, zjistil jsem, jak hodně hubený jsem. Pásky jsem měl utažený z obou stran, ale nepomohlo to. Stále mi byly veliké. Dostal jsem tedy kšandy, které mi kalhoty tahaly až k ramenům. Abych pravdu řekl, vůbec nechápu, jak někdo může nosit kšandy. Nemohl jsem sedět, nemohl jsem ani stát či chodit… a o záchodu ani nemluvím. Poté jsem si sedl do jedné z uměle vytvořených místností policejní stanice. Prý jsem se uvelebil na židli ředitelky policie. Musel jsem ale čekat, než dorazí někdo z maskérny. Netvrvalo dlouho a už jsem zabral jednu z židlí v maskérně před zrcadlem. Nejdříve mě namazala make-upem na štětci v barvě mého obličeje, aby zakryla nerovnosti po holení a akné a to vše nakonec přepudrovala.

Teď už bylo zase na řadě čekání, než přijde natáčení mé pasáže. Přečetl jsem si, že se jedná o 48. díl seriálu, kdy dva policisté přivedou na stanici zločince a pak odchází. Jeden z nich řekne jednu větu, ten druhý neřekne nic. Samozřejmě já jsem byl ten druhý, tedy komparz, neboť ten první policista se už považoval za epizodní roli. Ovšem vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se na obrazovce ukazoval, dalo by se mluvit i o epizodní roli.

Na placu jsme si dali 2 zkoušky a pak asi 3x po sobě točili stejnou scénu, která se ani moc nekazila, ač byla dlouhá. Hodně jsem se divil, když jsem po půl hodině zaslechl: „Tak to bychom měli. Připravte další obraz!“

Tento obraz jsem natáčel s hercem Martinem Písaříkem, s kterým jsem seděl na obědě u stolu, stejně tak jako i s jeho hereckou kolegyní Kristýnou Leichtovou.

Byl jsem překvapen. Natáčení jen pár minut oproti normálních dvanácti hodin. Svlékl jsem se z policisty, nasadil na sebe civilistu a rychle utíkal na metro, abych v půl třetí stihl autobus domů.