Česká televize natáčí nový seriál. Kdybych to věděl, natáčet bych nejel. Nejspíše proto agentura podala jen poloviční informace.
Musel jsem jet do Prahy den předem, protože byl nástup v Praze v 3:50 ráno, a to se ještě ke všemu měnil čas a já nevěděl, zda se mi na telefonu hodiny samy přehodí anebo ne. Dal jsem si pro jistotu budík na čas 2:50 s tím, že to pohlídám a případně posunu čas manuálně a budu vstávat o hodinu později, ale pravda je taková, že budík skutečně zvonil ve 2:50 ale již nového času. Absolutně jsem nechápal. Ale naštěstí jsem to zvládl.
První věc, která mě neskutečně naštvala, byla informace o nástupu. Když jsem seděl ve vlaku na cestě do Prahy, přečetl jsem si status na facebooku o tom, že se natáčí kousek od Plzně a ten, kdo bydlí v okolí, může o 2 hodiny později nastoupit v Rokycanech. Zbytečně jsem tedy jel do Prahy, zbytečně vyhodil peníze za jízdenku a ke všemu jsem byl nucen vstávat tak brzy ráno.
Druhá věc, jež mě neskonale vytočila, byla zpráva o jídle, když jsme dorazili na místo určení. Představte si, že cattering funguje jako restaurace a kdo si nevzal jídlo s sebou, tak se nenají, neboť se nepočítá s jídlem pro komparz a pokud by náhodou nějaké zbylo, je vše placené.
Potřetí to dovršili tím, že do SMS zprávy nám naspali, abychom si vzali pouze černé ponožky. Všichni měli představu, že budeme natáčet v interiéru nějakou scénu, kde budou vidět černé ponožky. Skutečnost? Udělali z nás vojáky, zcela převlékly do dobových maskáčů a vybavili nás zbraněmi. Víte, kde jsme měli černé ponožky? Pod kalhoty a zastrčené v kozačkách, v kterých se prakticky nedalo chodit.
Když se rozednilo, šli jsme na první akci – vojáci naskákali do Tatry a nechali se odvést z kopce dolů. Tam jsme všichni museli vyskákat ven a čekat na akci. Naštěstí mě pomocná režie odchytla poslala mě do Tatry sednou vedle řidiče. Měl jsem radost, protože jsem takto při natáčení mohl v klidu sedět a ohřívat si ruce na motoru. Nezáviděl jsem ostatním, jak mrzli venku. Nevím, co přesně se točilo, ale jezdili jsme vojenskými automobily doprovázené Veřejnou Bezpečností (VB) tam a zase zpět.
Bylo natočeno a šlo se na další akci. Ta byla skutečně neskutečně příšerná a úmorná. Všichni jsme museli vyšlapat do kopce po louce, kde nám tráva sahala po pás. Každou chvíli jsme se propadali do močálu, zakopli o trs trávy anebo se ztratili v nečekané díře. Konečně jsme stáli na místě a čekali na pokyn režiséra. Kamera od nás byla několik set metrů daleko. V tomto záběru tedy také nebudu vůbec poznat. Hlavně, že jsme museli tak trpět. Postavili jsme se do řady a vytvořili rojnici, kterou jsme opakovali naštěstí jen dvakrát. Než jsme ale konečně vyrazili vpřed, začalo pršet a padat mlha. Všichni jsme řvali, že je nám zima a že bychom rádi vypadli.
„Proč jste se teple neoblékli?“ zaznělo od pomocného režiséra.
„Možná proto, že jsme nevěděli, co budeme točit? Nikdo nám nic nenapsal, ale hlavně, že jsme si museli vzít černé ponožky. Nemám pocit, že by fungovali… nohy mi i přesto stále mrznou!“ zaznělo z řady i ode mě.
Pak nás zcela zmrzlí odvezli zpět na původní stanoviště. Tam jsme točili, jak přijíždíme a jakmile Tatra zastaví, všichni vyskáčeme ven, dopadneme zmrzlými nohami k zemi a vydáme se do louky prohlédat okolí.
Když konečně nadešel čas oběda, zjistili jsme, že se nemáme kde ohřát, protože pro komparz nebyl dokonce ani žádný vyhřívaný stan postaven. Neskutečné. Nakonec nás pustili do kostymérny, ač se jim vůbec nechtělo. Když se štáb najedl, mohli jsme se přestěhovat do stanu s jídlem, ovšem najíst se mohl jen ten, kdo chtěl obětovat něco kolem osmdesáti Korun českých za oběd. A to jsme navíc natáčeli za minimální odměnu. Přesto jsem se najedl.
Moc dlouho jsme se neohřáli. Chvíli nato stan sklidili a my dále museli mrznout v lese. Točilo se něco, kde komparzisty nepotřebovali. My jsme měli přijít na řadu až na poslední scénu. Ale nakonec nebyla tak špatná. Pouze jsme seděli v Tatře a vozili se. Díky tomu, že jsme byli ze všech stran zakrytí plachtou, nefoukalo na nás a nebyla nám tudíž tak velká zima. Nakonec se setmělo, převlékli jsme se do civilního oděvu, nechali se vyplatit a nakonec mě Martina odvezla do Rokycan na nádraží, kde jsem naskočil na vlak a odjel domů.
Závěr? Od České televize nejspíš už nikdy nic natáčet nebudu – minimální výdělek, placený cattering, dezinformace ohledně natáčení a místa, žádný vyhřívaný stan. Pro mě zcela zbytečně promrhaný čas, který jsem mohl efektivněji využít naprosto pro něco jiného. A ještě ke všemu jsem se musel dohladka oholit, ač v seriálu nebudu nikde viděn.