V sobotu 18.07.2026 jsme vyrazili na náš již 92. poznávací výlet. Tentokrát jsme měli hned od začátku naprosto jasný cíl – Horosedly. Tato jihočeská obec totiž v semifinálovém kole naší ankety Obec roku získala titul Obec Jihočeského kraje roku 2025 a následně vyjádřila zájem pokračovat také do celorepublikového finálového kola. Aby se však mohla utkat o nejvyšší titul CZECHVISITORS – OBEC ROKU 2025, bylo potřeba vytvořit její videoprezentaci.
Z Plzně jsme proto vyrazili rovnou do Horosedel bez jakékoli zastávky a přesně ve 14 hodin padl první záběr. Natáčením jsme zde strávili přibližně hodinu. Snažili jsme se obec představit tak, aby ji lidé ve finálovém hlasování poznali co nejlépe a Horosedly tak dostaly svou příležitost zabojovat o nejvyšší titul.
Po dokončení natáčení jsme se však nemuseli vracet domů. Na noc jsme měli domluvené spaní u našeho kamaráda Ládi, kterého známe díky našemu projektu. Jen s jednou drobnou změnou oproti minulosti. Láďa se mezitím přestěhoval z Pelhřimova do Jindřichova Hradce ke svému novému příteli, takže jsme tentokrát místo Pelhřimova zamířili úplně jiným směrem. A když už jsme jeli do Jindřichova Hradce, byla by samozřejmě škoda cestu pouze projet.
V jiných okresech po trase už máme nafoceno poměrně hodně obcí, zatímco z okresu Jindřichův Hradec máme zatím prozkoumaných jen 5 %. Proto jsme ostatní okresy jednoduše projeli a s focením začali až zde. Postupně jsme navštívili Doňov, Újezdec, Záhoří, Pleše a Velký Ratmírov.
A právě Pleše nám připravily jednu z těch situací, které člověk nevymyslí, ani kdyby se hodně snažil. V každé obci se totiž tradičně fotíme u značky. Je to takový náš malý důkaz, že jsme tam skutečně byli. A tak jsme samozřejmě zastavili i u cedule s názvem PLEŠE, zapnuli na autě výstražná světla a šli se společně vyfotit.
Až během focení nám došlo, jak celý výjev asi působí na projíždějící řidiče. Dva plešouni se nadšeně fotí u značky obce Pleše. Tohle prostě nešlo přehlédnout. První řidič se začal smát. Další se usmíval a ukazoval nám palec nahoru. Jeden plešatý pán za volantem se na nás podíval, pobaveně se usmál a ještě si rukou pohladil vlastní pleš. Absolutním vrcholem pak byla paní v jednom z projíždějících aut, která při pohledu na nás doslova vybuchla smíchy. Přes zavřené okno jsme ji samozřejmě neslyšeli, ale podle jejího výrazu nebylo vůbec pochyb o tom, co se uvnitř auta právě odehrává.
A my? My jsme se samozřejmě smáli úplně stejně. Za těch několik minut jsme nejspíš pobavili většinu řidičů, kteří kolem nás projeli. Takže pokud má někdo pocit, že focení cedulí jednotlivých obcí musí být po několika letech projektu stereotypní záležitost, obec Pleše právě dokázala pravý opak.
Další poněkud zvláštní zážitek na nás čekal ve Velkém Ratmírově. Na mapě jsme objevili krásnou kapličku stojící u penzionu Klenovská Hájovna. Vedla k ní lesní cesta a žádný zákaz vjezdu jsme cestou neviděli, takže jsme se vydali až k ní. Kaplička se nám opravdu líbila a chtěli jsme ji samozřejmě nafotit. Jenže po příjezdu jsme začali trochu pochybovat, zda je to úplně dobrý nápad. Všude kolem jsme totiž viděli cedule s nápisem: SOUKROMÝ MAJETEK. ZÁKAZ FOCENÍ.
A teď co? Na mapách byly fotografie kapličky normálně zveřejněné, samotná stavba nás zaujala a my jsme sem jeli prakticky jen kvůli ní. A cesta nebyla zrovna vydlážná růžovými obláčky. Chvíli jsme tedy řešili malé morální dilema a nakonec jsme si kapličku přece jen vyfotili. A pak jsme se podívali nahoru. U zvoničky kapličky byla kamera a mířila přímo na nás.
V tu chvíli nás veškerá odvaha velmi rychle přešla. Mobil jsme schovali, nasedli do auta a raději jsme zase rychle zmizeli v lese. Snad nikde neexistuje záznam dvou vyděšených kocourů.
K Ládovi jsme do Jindřichova Hradce dorazili kolem osmé večer. Hned po příchodu nám představil svého nového přítele Dušana a ihned jsem zjistili, že o zábavu bude postaráno. Dušan je totiž docela vtipný a především pořádně upovídaný člověk, takže nebyla nouze o témata. Prakticky od chvíle, kdy jsme přišli, se pořád o něčem mluvilo, vzpomínalo, vyprávělo a smálo.
Jediné, co nám začalo trochu kazit večer, byl hlad. K večeři jsme si totiž objednali tři pizzy z místní vyhlášené pizzerie. A pak jsme čekali. A čekali. A po hodině stále nic. Mezitím pizzerie podle otevírací doby zavřela a telefonát už nám nikdo nezvedal. Začínali jsme pomalu uzavírat sázky, jestli naše pizza vůbec někdy dorazí.
Nakonec po dvou hodinách dorazila. V té době už naše žaludky málem začaly požírat samy sebe a myslíme, že bychom snědli prakticky cokoli, co by kurýr vytáhl z auta. Jenže ani příjezd pizzy se neobešel bez drobného zklamání. Nedostali jsme totiž colu zdarma, na kterou jsme se podle objednávky měli těšit. Po dvou hodinách čekání už člověka dokáže rozesmutnit i chybějící cola.
Paradoxně jsme ale zjistili, že jsme čekali tak dlouho, až se nám žaludky snad opravdu scvrkly. Přestože jsme byli čtyři a objednali jsme tři pizzy, ani ty jsme nakonec nedokázali dojíst.
A tím náš první den skončil. Horosedly měly natočeno, okres Jindřichův Hradec jsme rozšířili o několik dalších navštívených obcí, pobavili jsme polovinu řidičů v Pleších, asi nás přistihla kamera při focení kapličky a nakonec jsme se po dvouhodinovém čekání konečně najedli.
Takže už zbývalo jediné. Jít spát. Protože následující den nás čekalo další cestování, jen jsme neměli jasno, kam přesně to bude.
V neděli ráno dne 19.07.2026 byl doma jen Láďa, protože Dušan už byl v práci. Dali jsme si sprchu, chvíli jsem si povídali, sbalili věci a vyrazili ven do krásného slunečného dne. Předtím jsem se ale ještě zeptali, zda by vadilo, kdybychom zůstali i dnešní noc, neboť se nám nepodařilo si zajistit spaní někde jinde. Láďa souhlasil a odpověděl, že k večeři něco uvaří. Dojde vyvenčit psa a vrhne se na vaření.
S jistotou spadní se nám už cestovalo lépe. Než jsme ale došli k autu, začalo mrholit. To nám při focení nevadí, a tak jsme si v autě začali vybírat další obec v okrese Jindřichův Hradec.
Jenže asi po pěti minutách jízdy přišel slejvák jak prase. Stěrače sotva stíhaly a bylo jasné, že z focení zatím nic nebude. Podle radaru mělo pršet ještě dvě až tři hodiny, takže jsme začali řešit náhradní program.
V tu chvíli nám odpověděla Bára na zprávu z předchozího dne. Psala, že je sice v práci, ale bude ráda, když za ní přijedeme. Bára pracuje v baru s bowlingem, takže jsme měli o programu jasno. Jediný háček byl v tom, že byla až v Českých Budějovicích, tedy přibližně hodinu cesty.
S Barčou se známe už několik let z Plzně, ale od chvíle, kdy se odstěhovala do Českých Budějovic, jsme se neviděli. Bylo tedy rozhodně o čem povídat. Navíc jsme dorazili v době, kdy v podniku nebylo příliš mnoho lidí, takže jsme si k našemu povídání pustili jednu bowlingovou dráhu a začali hrát. Míšovi se tedy zpočátku vůbec nechtělo. Nakonec se ale nechal přemluvit a nejenže bowling zvládl, ale dokonce několikrát shodil všechny kuželky jediným hodem.
Během našeho povídání Bára vyslovila přání, zda bychom jejich baru neudělali nějakou reklamu. A protože jsme stejně hráli, povídali si a měli kolem sebe ideální prostředí, začali jsme rovnou natáčet videa a pořizovat fotografie. Za vytvoření prezentace jsme pak měli bowling i kofolu na účet podniku.
Když se počasí konečně umoudřilo, rozloučili jsme se s Barčou a vyrazili dál. Kousek od Českých Budějovic se nachází Rudolfov, kde žije Tomova babička. A když už jsme byli prakticky za rohem, byla by škoda se za ní alespoň na chvíli nezastavit.
Nakonec z toho samozřejmě nebyla žádná rychlá návštěva na pár minut. U babičky jsme strávili přibližně dvě hodiny v rodinném kruhu. Po cestování, focení a našem neustálém přejíždění z místa na místo to byla příjemná změna tempa. Až potom jsme se z Rudolfova konečně vydali zpět za objevováním dalších obcí.
Hned první vesnička Mazelov nám však poněkud nabourala časový plán. Původně jsme zde chtěli strávit jen několik minut. Jenže místní architektura nás opravdu zaujala. Jeden krásný dvůr vedle druhého, zachovalá zástavba a spousta detailů, které jsme si chtěli nafotit. A našeho zájmu si všiml jeden místní starší pán. Začal si s námi povídat a bylo vidět, že svou obec zná opravdu dokonale. Vyprávěl nám její historii, ukazoval, co kde dříve stálo, k čemu jednotlivé budovy sloužily, kolik zde bývalo hospod a jak se obec během let změnila.
Z několika minut se postupně stávala půlhodina. A z půlhodiny hodina. Pán se totiž nezastavil jen u historie budov. Postupně jsme se dozvěděli také jména jednotlivých rodin, kdo v jakém domě bydlí, čím se kdo živí a spoustu dalších informací, které pro naše cestování nebyly úplně zásadní. Jenže jsme vlastně vůbec nevěděli, jak ho slušně utnout.
Dokonce nás pozval i k sobě do dvora, aby nám ukázal, jak místní stavení vypadá zevnitř. To bylo naopak velmi zajímavé a jsme rádi, že jsme se mohli podívat i tam, kam bychom se jako běžní návštěvníci obce nikdy nedostali. Když jsme ale vyšli zpátky na ulici, začala další přednáška. Znovu budovy. Znovu jejich historie. A znovu jejich majitelé. Máme pocit, že některé příběhy jsme slyšeli snad třikrát.
Nakonec asi i samotný pán pochopil, že pokud nás brzy nepropustí, budeme u něj stát až do noci. Rozloučili jsme se tedy a pokračovali dál. Byla to velmi milá a zajímavá zkušenost, ale přiznáváme, že po hodině intenzivního poslouchání jsme byli docela vyčerpaní.
Další zastávkou byly Bošice. Opět krásná vesnička, jen tentokrát jsme si ji prošli sami a půlhodinu jsme v ní strávili čistě proto, že jsme sami chtěli. Po předchozí hodinové přednášce jsme si trochu ticha docela užívali.
Následující půlhodinu jsme strávili v obci Dynín, pod kterou spadá také osada Lhota. Jenže když jsme potom pokračovali dál, narazili jsme úplnou náhodou na další místo – Lhotský Dvůr. Osada měla dokonce vlastní značku, přestože jsme ji v oficiálních přehledech mezi částmi obce nenašli. A přesně tohle se nám na našem projektu děje poměrně často. Člověk si může nastudovat oficiální seznamy, mapy a nejrůznější databáze, ale potom vyjede do terénu a najednou před ním stojí značka místa, které v jeho přehledech vůbec není. Takže jsme si opět připsali další malý objev, o kterém jsme před cestou vůbec nevěděli.
Poslední obcí, kterou jsme toho dne nafotili, bylo Záblatí. Poslední snímek vznikl kolem osmé hodiny večer. A v tu chvíli jsme si uvědomili jednu drobnost. Ládovi jsme totiž slíbili, že tentokrát dorazíme dříve, protože se přece budeme celý den toulat jen „někde v okolí“. Nakonec jsme k němu do Jindřichova Hradce přijeli až kolem půl deváté. A čekalo nás ještě jedno překvapení. Byť Láďa přislíbil, že k večeři neco uvaří, mysleli jsme si, že večer zase objednáme nějakou pizzu, ale Láďa opravdu uvařil pořádný kotel jídla a my jsme si k večeri mohli dát polévku a guláš. A nejen to. Láďa ještě upekl bublaninu.
Tohle jsme opravdu vůbec nečekali. Po celém dni cestování jsme přijeli k hotové domácí večeři a ještě na nás čekala sladká tečka. Udělalo nám to obrovskou radost a Ládovi za večeři, bublaninu, nocleh a vlastně celé naše zázemí během těchto dvou dnů neskutečně moc děkujeme.
Tentokrát jsme večerní posezení už příliš neprotahovali. Láďa ráno vstával do práce, Dušan byl po ranní směně unavený a co si budeme povídat – my jsme toho měli také docela dost. Postupně jsme tedy všichni zamířili do postele. Jen Tom ještě asi půl hodiny ležel a pozoroval rybičky v akváriu. A pak usnul také.
V pondělí 20.07.2026 se situace u Ládi a Dušana pro změnu obrátila. Tentokrát už nebyl doma Láďa, protože odešel do práce, zatímco Dušan zůstal doma s námi.
Ráno nám Dušan uvařil kávu a ke snídani jsme si dali bublaninu, kterou Láďa upekl předchozí večer. A protože jí ještě pořád kus zbýval, Dušan nám ji dokonce zabalil i na cestu domů. Takže jsme z Jindřichova Hradce neodjížděli jen odpočatí a po dvou nocích pod střechou, ale ještě vybavení sladkou svačinou na cestu. Po snídani jsme si dali sprchu, sbalili poslední věci, rozloučili se s Dušanem a konečně vyrazili směrem k domovu.
Tentokrát jsme ale neměli v plánu fotit hned od prvních kilometrů. Okres Jindřichův Hradec jsme si už během předchozích dvou dnů docela užili, a tak jsme mobil vytáhli až ve chvíli, kdy jsme překročili hranice okresu Tábor, kde k dnešnímu dni máme navštíveno 18 % obcí.
První zastávkou byla obec Drahov, pod kterou spadá také vesnička Vřesná. Následoval Zlukov a potom Řípec. Všechno zatím probíhalo klasicky – příjezd, značka obce, pár zastávek u zajímavých míst, fotografie a pokračujeme dál.
Pak jsme ale dorazili do Dráchova. Zastavili jsme před obecním úřadem u kostela a začali se rozhlížet, co všechno bychom zde měli nafotit. V tu chvíli se u nás objevil místní pán, s nímž jsme se dali do řeči. Jmenoval se Jirka. Brzy jsme se dozvěděli, že právě v Dráchově vyrůstal. Dnes už žije v Olomouci, ale na tento víkend přijel za rodiči. A bylo znát, že i když už bydlí stovky kilometrů daleko, svou rodnou obec má pořád dokonale v hlavě.
Naše povídání začalo kostelem, před kterým jsme se náhodou potkali. Jirka nám o něm začal vyprávět a postupně přidával další zajímavosti z obce. Pak nás upozornil, že za hradbou místního hřbitova se nachází také tvrz. Jenže ta je dnes nepřístupná. Kdybychom byli v Dráchově sami, podle map bychom věděli, kde se nachází, ale s největší pravděpodobností bychom se k ní vůbec nedostali a nevyfotili, protože je široko daleko oplocená a pobíhají kolem ní krávy. Jirka ale přesně věděl, odkud se na ni dá podívat. Zavedl nás tedy na místo, odkud byla tvrz pěkně vidět, a my jsme si ji mohli také vyfotit.
Přesně kvůli takovým momentům máme místní průvodce tak rádi. Mapa nám ukáže památku. Člověk, který v obci žije, nám ale ukáže, odkud ji skutečně uvidíme.
Když jsme se potom vrátili zpátky ke kostelu, přišla nabídka, kterou jsme samozřejmě nemohli odmítnout, a tou byla možnost projít se společně po celé obci. A tak se z původně běžného focení další obce cestou domů stala neplánovaná prohlídka Dráchova s člověkem, který zde strávil velkou část svého života. Vyrazili jsme pěšky do místních uliček a Jirka nám cestou ukazoval jednotlivá místa, vyprávěl, co se kde nachází, a přidával různé zajímavosti, které bychom z map ani z rychlé návštěvy nikdy nezjistili. Třeba nám ukázal, kde všude byla voda při povodních a které domy to zasáhlo. A prý jen díky tomu teď mají všichni krásné nové fasády a vesnička díky tomu celkově vypadá tak půvabně.
Najednou jsme už nefotili jen to, co nám připadlo zajímavé na první pohled. Díky Jirkovi jsme se na obec mohli podívat očima někoho, kdo ji opravdu zná. A podle toho také naše návštěva dopadla. Původně jsme v Dráchově pravděpodobně chtěli strávit podobnou dobu jako v předchozích obcích. Nakonec jsme zde s Jirkou chodili přibližně hodinu a půl a pořídili téměř 50 fotografií.
Jirka byl navíc natolik ochotný, že přestože jeho rodiče bydleli dole v obci a po skončení procházky to měl domů mnohem blíž, doprovodil nás zase celou cestu zpátky nahoru ke kostelu, kde jsme měli zaparkované auto. Právě tady jsme se potkali a právě tady jsme se nakonec i rozloučili.
Takové setkání jsme ale nechtěli zakončit pouze obyčejným „děkujeme a ahoj“. Jirka nám věnoval hodinu a půl svého času, provedl nás svou rodnou obcí a ukázal nám místa, která bychom sami možná vůbec nenašli. Proto jsme mu na památku věnovali naši dřevěnou magnetku CZECHVISITORS.
A přesně taková náhodná setkání patří mezi to nejlepší, co nám náš projekt přináší. Díky místním půrvodcům pak obec není jen další položkou v našem seznamu navštívených míst, ale místem spojeným s konkrétním člověkem a konkrétní vzpomínkou. Avšak taková setkání nemusí nastat jen náhodně. Každý z vás tomu může jít naproti. Stačí vyplnit náš formulář k návštívení obce.
Po rozloučení s Jirkou před námi byly ještě přibližně dvě hodiny cesty domů.Mohli jsme samozřejmě pokračovat dál a cestou přidat ještě několik dalších obcí. V našem případě se vždy nějaká najde. Tentokrát jsme ale odolali. Hned následující den nás totiž čekalo další dobrodružství, tentokrát úplně jiným směrem, a bylo nám jasné, že pokud chceme znovu fungovat od rána do večera, potřebujeme se také pořádně vyspat.
Nafotili jsme tedy celkem 13 obcí a 3 přidružené vesničky (či částí obcí).
Během tohoto výletu jsme najeli celkem 555 kilometrů. Celkově od počátku našeho projektu 29.05.2022 jsme najeli již 50.594 km.
Pokud by nám některý z čtenářů chtěl ve své obci nabídnout gauč v obýváku, chatu v horách nebo u přehrady, anebo by chtěl spolupracovat např. výměnou za reklamu na našem účtu za ubytování v penzionu anebo večeři zdarma (či se slevou), budeme rádi, když nám vyplníte náš objednávkový formulář pro návštěvu obce. Formulář může vyplnit i ten, kdo by nás jen chtěl vidět, pokecat s námi a provést nás. Vzhledem k tomu, že nyní jezdíme v Peugeotu Rifter, kde máme vlastní ložnici, jako podpora na cestách nám postačí i jen sprcha a kousek zahrady. Také budeme nadšení, když nám zanecháte svůj follow na instagramové stránce CZECHVISITORS. A pokud byste nás chtěli podpořit více, podívejte se na to, kolik vlastně náš projekt stojí.
Těšíme se na vás.