Kdo z vás zná seriál Až po uši? Já třeba až druhý týden v lednu zjistil, že existuje nějaký takový seriál a ještě ke všemu dokonce druhá řada. Nevadí, roli komparzisty jsem bez váhání přijal a hned na druhý den jsem si zařídil další natáčení, a to seriál Ohnivý kuře.
Jelikož bylo natáčení posunuté k večeru a plánované do 4 hodin ráno, domluvil jsem si ihned poté natáčení od 7:30, abych jel nonstop. Na natáčení jsem jel pro jistotu o hodinu dříve a jak to bylo zbytečné. V Rokycanech jsem strávil hodinu a půl čekáním ve vlaku, protože jedna slečna spáchala u Holoubkova sebevraždu. Nakonec jsem tedy do Prahy na Smíchovské nádraží nepřijel s hodinovým předstihem ale s půlhodinovým zpožděním.
Vystoupil jsem z vlaku a šel několik desítek metrů pěšky kolem jedné benzíny hned u nádraží, abych došel tam, kde mi mapa ukazoval stanoviště. Na tomto místě jsem našel další komparzistku, která zoufale hledala nějaký komparzní stan. Bezúspěšně. Nakonec jsme po telefonu s koordinátorem zjistili, že se musíme vrátit zpět až k vlakovému nádraží a že ta benzina, kolem které jsem procházel, bylo naše stanoviště.
Komparzistů bylo 15, takže jsme si mohli vzít jakékoli jídlo ze štábního stanu a pořádně se ohřát u polévky. Zatímco polovina lidí šla natáčet, já zůstal s druhou půlkou a kecali jsme ve stanu. Po pár hodinách se vrátili se štábem, všichni jsme se navečeřeli skvělého jídla a… ta polovina, která natáčela před večeří, mohla jít domů. To mě naštvalo. Ale to se dalo čekat, že někdo bude mít pré. Navíc já potřeboval zůstat při bdělosti až do půl osmé ráno.
Skutečně jsme přišli na řadu my. A jak to celé dopadlo? Maskérky nás nalíčily a přesto šli točit jen tři komparzisti a zbytek seděl v restauraci u stolu. Já jsem se před kameru vůbec nedostal. Holt i takový osud nás někdy potká. A že bez práce nejsou koláče? Omyl! Byly!
Pak už jen dvě hodiny spánku a hopem na další natáčení.
Zpětné uporoznění:Ohnivý kuře – Tom Lery