Ordinace v růžové zahradě 2

V pondělí 23.5.2011 jsem si v Ordinaci v Růžové zahradě lehl na sál. Dělal jsem dabléra za nějakého – no ani nevím, za koho. Napíchali do mě kanely, přísavky, hadici do krku… to byla zábava. Ale lidi okolo byli opravdu v pohodě. Byl jsem rád za tuto společnost, protože jsem se opravdu bavil a moc jsem se nasmál. Sestřičky se o mně staraly jako o skutečného pacienta. Opravdu úžasné. A jeden vtip za druhým. Tak rád bych všechno popsal, ale bylo toho tolik, že už si to ani nepamatuji. Nepříjemné aly bylo, když mi sundavaly všechny ty věci z těla… Opravdu nikdy nepůjdu na depilaci!

Fotografie0611Vlastně na pár vtipů jsem si teď vzpomněl. Sestřička stála u mé hlavy a najednou se začala hrabat v mé čepici na hlavě a říká: „Bože, co to je?“
„Nějaký brouček,“
odpověděl pán, který seděl u mé hlavy a zapisoval si tělesné funkce.
„To je to čisté nemocniční prostředí,“ zasmál jsem se já.
„No aby to nebyla veš,“ prohlásila najednou sestřička.
„To myslíš, že jak se to stále používá a nepere, že se zabydlely vši?“ zavtipkoval ten pán – nevím, zda to byl doktor nebo nějaký bratr.
„A já už myslel, že je to urážka na mou osobu,“ vyhrkl jsem pro změnu já.
„To ne, ta by pak byla uvnitř a ne venku,“ řekl bratr.
„Třeba se chtěla podívat na světlo,“ usmál jsem se.
„Dejte pokoj. Třeba nakonec spadla z mojí hlavy,“ vložila se mezi nás sestřička.

„Ta obrazovka funguje?“ zeptal jsem se těch dvou.
„Proč by nefungovala?“
„Protože jsem měl puls 90 a teď tam je 58…“
„To víte, umíráte,“
odpověděla sestřička.

Když jsem byl nastrojen, náhle úplně všichni zmizeli a poslední sestřička se naklonila a říká: „Nebudete se tu bát?“
„Strašně!“
ukonejšil jsem ji.
„Na to si zvyknete,“ odpověděla a odešla. Najednou jsem tam zůstal úplně sám a čekal. Připadal jsem si divně, když jsem ležel na sále a koukal na všechna ta nemocniční zařízení. Pak se všichni vrátili.
„Tak jsem se bál,“ postěžoval jsem si té samé sestřičce.
„Že jo?“ zasmála se. „Já jsem si to říkala, ale nebojte, za chvíli vám vrazíme hadici do krku!“
„Aha, to budete hodná.“

Jenže škoda, že v záběru vůbec vidět nebudu, protože jsem celý překrytý a hlavu mi zakrývá ta sestřička, co mi na čepici našla brouka.
„To jste tu klidně mohli mít nějakou figuru,“ řekl jsem jí.
„Pročpak?“
„Tak stejně nebudu vidět.“
„To ne, ale my potřebujeme živé tělo, aby vynikly ty krásné křivky,“ promluvil bratr u mé hlavy, „a potřebujeme živou reakci, až na vás spadne to světlo a krev bude stříkat okolo.“
„Hele, nech bejt,“ zasmáli jsme se všichni a sestřička pokračovala ve své řeči, „copak si nepamatuješ, jak tu jednou ta lampa zabila toho medvěda?“

Myslel jsem, že půjdu domů, ale nebylo tomu tak. Měl jsem zůstat a čekat na další obraz, kde jsem ztvárnil pacienta se závěsem, procházející na chodbě. Jako pacient jsem v díle 286 a jako neviděný dablér na sále jsem v díle 287. A díl s číslem 272 mám již za sebou.

 

3 Komentářů

  1. Zpětné uporoznění:Ordinace v růžové zahradě 2 – Tom Lery

  2. Jakub Štýbar

    Skvělé zážitky z Ordinace v růžové zahradě. Mám ten seriál moc rád. Fakt supr, Tome!

  3. Super, na ordinaci koukam, tak budu dávat pozor, jestli tě tam uvidim 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *